Emil Filla (1882 Chropyně – 1953 Praha)
Žena s kyticí
1937, olej na plátně
Frekventovaný námět autorovy tvorby první poloviny třicátých let představoval ženský akt. Od lyrického kubismu se malíř obrátil k inspiraci primitivním uměním domorodých afrických národů, jak to bylo typické pro kubismus v době jeho vzniku ve Francii. Opustil klasickou anatomii a místo úsilí o krásu ženského aktu vytvářel nereálnou až obludně expresivní anatomii. Ženy na jeho obrazech získávají monstrózní podobu bytostí z jiného světa, v němž archetypální ženské tvary podléhají neobvyklým deformacím. Přitom si uchovávají dojem plodivé ženské síly ztělesněné do formy kultického idolu primitivního přírodního národa. Malby primitivizujících deformovaných ženských aktů charakterizují také etapu tvorby Pabla Picassa, který inspiroval Fillu už od raných let.
Obraz Žena s kyticí patří k posledním Fillovým dílům tohoto typu. Ve druhé polovině třicátých let se už věnoval především tématu zápasy se lvy a býky, kterým glosoval rostoucí politické napětí a nebezpečí nacistického Německa v době blížící se války. V Ženě s kyticí ztvárňuje deformovanou sedící postavu. Dolní polovina jejího těla se z pokrčených nohou mění na velkou amorfní růžovou plochu přelévající se do prostoru. Obličej přetnutý silnou linií evokuje dojem africké masky a zároveň snahu zachytit pohled z více úhlů, stejně jako je tomu v případě na opačnou stranu směřujících prsou. Přežívá zde kubistická snaha zachytit trojrozměrný objekt v ploše. Podobně i barevná kompozice založená na jasně oddělených plochách různých barev využívajících komplementární kontrasty jako fialová - zelená nebo červená - zelená hraje důležitou roli v konstrukci obrazu.
Emil Filla (1882 Chropyně – 1953 Praha)
Emil Filla žil od raného dětství v Brně. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Byl členem Osmy a v letech 1907 a 1908 se v Praze zúčastnil obou výstav, které znamenaly iniciační milník v dějinách moderního českého výtvarného umění. Po organizační stránce byl vůdčí osobností tohoto okruhu mladých umělců. Podnítil jejich odchod z SVU Mánes, založení Skupiny výtvarných umělců a její orientaci na kubismus. Navazoval a udržoval významné kontakty na mezinárodní scéně, které jemu a členům Skupiny přinesly účast na zahraničních výstavách (galerie Miethke ve Vídni a Sturm v Berlíně, umělecký spolek Sonderbund v Kolíně nad Rýnem). Od roku 1913 žil ve Francii a po vypuknutí první světové války v Holandsku, kde se dostal do okruhu s představiteli rodícího se uměleckého hnutí De Stijl. V roce 1920 se vrátil do Prahy, kde obnovil členství v SVU Mánes a stal se redaktorem jeho časopisu Volné směry. Celý život udržoval kontakty s Brnem. Před první světovou válkou byl členem Klubu přátel umění, od dvacátých let Skupiny výtvarných umělců a po fúzi obou hlavních českých brněnských výtvarných spolků členem nástupnického SVU Aleš. Od roku 1945 působil jako profesor malby na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.