Josef Kubíček (1890 Slatina nad Zdobnicí – 1972 Brno)
Zavalená sloj
1924, dub
I když Josef Kubíček pocházel z Čech a svůj život spojil od dob první republiky s Brnem, důležitou roli v jeho osudech hrála severní Morava. Na začátku dvacátých let měl silné vazby na původně severomoravskou uměleckou skupina Koliba, která vycházela z prostředí Beskyd. Ještě víc ho inspirovalo prostředí Ostravy. V Ostravě také na konci dvacátých let získal významné zakázky na sochařskou výzdobu průčelí monumentálních veřejných budov. Hornické prostředí Ostravy mu poskytovalo řadu námětů pro Kubíčkovo pojetí sociálního civilismu. Podobně jako další představitelé směru, který hrál zásadní roli v československém sochařství první poloviny dvacátých let, pracoval s realistickou formou prošlou kubistickými podněty. Ve srovnání s nimi se ale výrazněji zajímal o syrové a ponuré stránky lidské existence a umocňoval je prvky expresionismu.
Na československé poměry poměrně neobvyklá inspirace expresionismem vycházela z toho, že na rozdíl od svých českých vrstevníků Kubíček absolvoval své umělecké školení především v Německu. Expresionismus dominoval německé modernistické scéně desátých a dvacátých let. Mezi sochaři představoval patrně nejvýznamnějšího německého expresionistu Ernst Barlach. Jako sochařský materiál používal převážně dřevo. Socha Zavalená sloj patří mezi Kubíčkova díla, kde je Barlachův vliv nejzřetelnější. Ostrá řezba, typika postav, kompaktnost objemů vykazují řadu příbuzných rysů. Barlach sám se spíše než za expresionistu pokládal za nástupce německých gotických sochařů. Neusiloval o syrový naturalismus, ale stejný důraz kladl na soudržnost tvaru a spirituální náboj. Podobně v tomto případě postupuje i Kubíček. Na rozdíl od drsnou syrovostí působících soch jako Žebrák, přináší tady vyváženou formu a niternější obsah. Zavalená sloj tak působí jako nadčasový monument tragiky důlního neštěstí.
Josef Kubíček (1890 Slatina nad Zdobnicí – 1972 Brno)
Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění v Mnichově, mezi nimiž absolvoval tři semestry na Akademii výtvarných umění v Praze. Podnikl studijní cesty do Itálie a Francie, opakovaně pobýval na Slovensku. Od roku 1924 žil v Brně. V Praze byl členem SVU Mánes, na Moravě uměleckého spolku Koliba. Od založení v roce 1922 působil jako člen Skupiny výtvarných umělců v Brně. Po druhé světové válce patřil mezi zakládající členy skupiny Brno 1957. Byl především sochařem, ale hlavně v druhé polovině desátých a první polovině dvacátých let se věnoval i grafice a menší míře malbě. Vytvořil řadu monumentálních sochařských realizací. Mezi ně patří alegorické sochy na průčelích budov filiálky Pražské městské pojišťovny na Moravském náměstí a Pavilonu města Brna na Výstavišti v Brně, Nové radnice a Ředitelství Báňské a hutní společnosti v Ostravě, sochařská výzdoba kostela sv. Kunhuty v Jevišovce, boční oltáře Nejsvětějšího Srdce Páně a sv. Josefa v kostele sv. Václava v Praze-Vršovicích., pamětní deska s bustou Jiřího Mahena na Solniční ulici v Brně. Kvantitativně a kvalitativně významnou část jeho sochařské tvorby představují dřevěné plastiky.