Emil PIrchan – Poseidon a Amfitrita, kol. 1880, olej na plátně

Klasická kompozice z řecké mytologie zachycuje božstvo moří Poseidona a jeho manželku Amfitritu doprovázenou puttem. Krajina, do níž je scéna zasazena, neodpovídá ovšem Řecku, ale Itálii. Emil Pirchan studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Carla Rahla. Rahlův styl ho výrazně ovlivnil. U Pirchana se dají sledovat i dílčí podněty od Hanse Makarta, který dominoval vídeňskému malířství sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let 19. století a byl hlavním konkurentem Rahlových žáků. Obraz Poseidon a Amfitrita ovšem reprezentuje Rahlův styl v tak ryzí podobě, až svádí k úvaze, zda by nemohl být kopií některého ze zapomenutých Rahlových obrazů. S originálními obrazy namalovanými zcela v rahlovském stylu se ale můžeme setkat i u jiných Rahlových žáků, jako byli profesoři vídeňské akademie Christian Griepenkerl a August Eisenmenger.

Emil Pirchan namaloval obraz s využitím typických rahlovských prvků. Vytvořil harmonicky vyváženou kompozici s klasicky pojatými figurami. Oprostil scénu od přebytečných detailů, čímž nechal vyniknout monumentalitu postav. Trojzubec v Poseidonově ruce dostatečně identifikuje námět díla. Stejně jako u Rahla je vidět zřetelná inspirace italskou malbou 16. století. K tomu patří i zasazení výjevu do italské krajiny, s níž se měl Pirchan možnost dobře seznámit při své studijní cestě v letech 1878 – 1879. Fragment v pravém horním rohu s kráčející dvojicí lidí, stromem a horami v pozadí evokuje italskou malbu 16. století důsledně.

Řecká antika ve formě odvozené z italského umění 16. století se stala příznačná pro vídeňské prostředí druhé poloviny 19. století. Carl Rahl navrhl nástěnné malby pro budovy Univerzity a Národní knihovny v Aténách. Ty patřily mezi nejvýraznější novostavby, které vznikly poté, co se Řecko po staletích vymanilo z okupace Osmanskou říší. Nové budovy se odlišily od domů z dob turecké nadvlády a vyvolávaly dojem, že odpovídají řecké antické architektuře. Vedle německého architekta Eduarda Schauberta je navrhovali dánští bratři Hansenové. S Theofilem Hansenem spolupracoval Rahl i ve Vídni. Hansen se hlásil k řecké antice, ale inspiroval se především italskou architekturou 16. století. Hansen hodně projektoval i pro Brno (Besední dům, Pražákův palác, Nemocnice U svaté Anny, společně s Ludwigem Försterem Kleinův palác a dnešní Dům dětí a mládeže v Lužánkách). V hansenovském duchu tvořili i další brněnští architekti. Emil Pirchan jako následovník Carla Rahla do tohoto prostředí dobře zapadl.

Emil PIrchan (1844 Svatá Kateřina – Wien 1928)

Ve čtvrté čtvrtině 19. a na začátku 20. století byl nejuznávanějším malířem trvale žijícím v Brně. Většina kvalitních moravských malířů bydlela ve Vídni a v Brně jen vystavovala a účastnila se schůzí moravských uměleckých spolků. To přispělo k tomu, že Pirchan získal v brněnském kulturním životě pozici připomínající v menším měřítku postavení Hanse Makarta ve Vídni. Portrétoval špičky moravské společnosti. Po Josefu Zeleném se stal nejvyhledávanějším autorem oltářních obrazů na jižní Moravě. Navrhoval výtvarná řešení kostýmovaných průvodů a alegorických vozů, z nichž nejvýznamnější byl slavnostní průvod zorganizovaný při příležitosti návštěvy Františka Josefa I. v Brně. V letech 1906 a 1907 uspořádal hlavní brněnský umělecký spolek Mährischer Kunstverein Pirchanovi dvě samostatné výstavy.

Zavřít
Loading...