František Fabiánek (1884 Boskovice – 1967 Brno)
Šílenec
1941, lípa
František Fabiánek reprezentoval v brněnském sochařství první republiky konzervativní proud. Nepřipojil se k dobovým modernistickým trendům sociálního civilismu první poloviny dvacátých let, ani abstraktního sochařství a surrealismu začátku třicátých, ale rozvíjel tradice sochařství konce 19. století. Během předválečného pobytu v Paříži ho neinspirovaly cesty k modernímu sochařství, které vytyčovali Antoine Bourdelle a následně Aristide Maillol, ale především vrcholný představitel starší generace Auguste Rodin. Základem Fabiánkovy tvorby se stal naturalismus a symbolismus, který převáděl do modernějšího výtvarného jazyka. Během druhé světové války se výrazně omezil objem sochařských zakázek do veřejného prostoru, a tak se Fabiánek soustředil na tvorbu cyklu Hymnus všelidskosti v rozsahu zhruba pěti desítek plastik.
Do tohoto období spadá také socha Šílenec. Základ představuje naturalistická forma, kterou sochař prostupuje výraznou psychologizací. Nekompromisní zachycení skutečnosti tak posunuje do symbolistní roviny. Přesně zachycené svaly, úpony a žebra jsou hněteny zevnitř vycházejícím pnutím nemocné duše, které se projevuje v obličejové grimase a křečovitých gestech. Tento efekt autor umocňuje nepřirozeným protažením postavy, která se z klasických proporcí poměru hlavy a těla 1:7-8 dostává na poměr 1:9 používaný v manýrismu 16. století. Prodloužená postava vyvolává dojem, že nejde o výtvarnou stylizaci, ale o skutečnou fyzickou deformaci psychicky nemocného člověka. Psychologizující dojem zvýraznil Fabiánek vytvořením hry světla a stínu na ostrých hranách objemů sochy, k níž přispívá barevná struktura vhodně zvoleného lipového dřeva.
František Fabiánek (1884 Boskovice – 1967 Brno)
Absolvoval Odbornou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze. Poté absolvoval stipendijní pobyt v Paříži, kde navštěvoval ateliér Augusta Rodina. Po návratu z Poté působil jako učitel kreslení v Hradci Králové. V první světové válce byl odveden do armády. Po válce se vrátil do rodných Boskovic. Od roku 1922 žil v Brně. Vytvořil řadu sochařských realizací ve veřejném prostoru. V Brně mezi ně patří pomník Pavla Křížkovského v parku na Špilberku, pomník obětem první světové války v Brněnských Ivanovicích, reliéfy čtyř evangelistů na kazatelně kostela sv. Augustina v Masarykově čtvrti, pamětní deska ruských legionářů ve Starém Lískovci. Jeho nejmonumentálnější brněnskou sochařskou realizací byl nedochovaný pomník Františka Josefa I. v areálu záložní vojenské nemocnice na dnešní Domažlické ulici. V Hradci Králové vytvořil sochy atlantů na nárožní věži dnešní Galerie moderního umění a pomník Jana Husa.