Jiří Kroha (1883 Praha – 1974 Praha)
Sebevražda
1945, olej na plátně
Krohovy malby z doby nacistické okupace zobrazují depresivní náměty v složité symbolistní struktuře. Zastření významů jinotaji mohlo v Krohově případě sloužit i jako určitá sebeobrana poté, co byl propuštěn z koncentračního tábora a žil v napětí, že rozhodnutí nacistických úřadů může být zvráceno, jako se to stalo v případě jeho přítele Jaroslava Krále. Na obraze je možné hledat symboly, které naznačují motivy k sebevraždě mladé ženy. I na dalších obrazech tohoto období se objevují pištci. Evokují postavu legendárního Krysaře, který hrou na píšťalu vábí houfy krys, aby ho následovaly. Stejně tak ve válečné Evropě za sebou diktátoři táhnou masy. Píšťaly měly také důležitou roli při nacistických pochodech. V případě tohoto obrazu pištci rozfoukávají po místnosti jedovatý plyn, který byl oblíbeným způsobem ženské sebevraždy. V kontextu nacistických koncentračních táborů získává ovšem další děsivou významovou rovinu. Za oknem vládně noc. Podobně jako nacisté ve světě, před nímž se Kroha v té době chránil v domácí izolaci. Noc prosvětluje jen úzký srpek měsíce. Nachází se ale v dorůstající fázi, kdy se už bude jen zvětšovat a dává naději světla osvobozujícího z temnoty noci.
Po formální stránce mísil malíř v obrazech tohoto období prvky kubismu, neoklasicismu a surrealismu. Někdy je syntetizuje do jednoho celku. Sebevražda představuje naopak zajímavý příklad jejich analytického rozdělení do jednotlivých fragmentů, které získávají smysl při složení do výsledné mozaiky. Stůl s nádobami v popředí vychází z tradice kubistických zátiší, přízrační pištci s oblakem dýmu připomenou amorfní surrealistické objekty, zatímco ležící ženská postava zachovává strukturu klasického aktu.
Jiří Kroha (1883 Praha – 1974 Praha)
Vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. I když se ve své profesní dráze primárně zaměřil na architekturu, zásadní roli sehrál i jako malíř, scénograf a interiérový designér. V Praze byl členem SVU Mánes, v Brně Skupiny výtvarných umělců. Výrazně se angažoval jako levicový intelektuál. Působil jako místopředseda architektonické sekce Levé fronty a předseda Svazu socialistických architektů. Roku 1925 byl jmenován profesorem na Vysokém učení technickém v Brně. Za protistátní levicovou agitaci byl v roce 1934 odsouzen a propuštěn. V roce 1937 se znovu ujal funkce profesora na VUT. Po příchodu nacistů v roce 1939 byl opět vyhozen a do roku 1940 vězněn v koncentračních táborech, odkud byl propuštěn ze zdravotních důvodů. V letech 1945-1953 znovu působil jako profesor na VUT, opakovaně i ve funkcích děkana a rektora. V roce 1953 odešel na České vysoké učení technické do Prahy. Vedle bohaté architektonické činnosti vytvářel díla na pomezí teorie architektury a výtvarného umění (Sociologický fragment bydlení, Ekonomický fragment bydlení). V Brně stál u zrodu kulturní revue Horizont. Malířské činnosti se věnoval nejintenzivněji v době, kdy byla jeho profesní činnosti v oblasti architektury do jisté míry utlumena. Největší objem jeho malířských děl tak vznikl v první polovině dvacátých a první polovině čtyřicátých let. V prvních z období jsou ovlivněny především expresionismem, ve druhém surrealismem.