Jaroslav Král (1883 Malešov – 1942 Osvětim)
Portrét architekta Emila Králíka
1924, olej na plátně
Emil Králík (1880-1946) byl Královým kolegou z KVU Aleš a Skupiny výtvarných umělců a profesorem na oboru architektury Vysokého učení technického v Brně. Jako architekt se mimo jiné v Brně podílel na budování Výstaviště, kde také vytvořil budovu kina s kavárnou, a vyprojektoval Penzijní ústav na Burešově ulici, který dnes slouží jako sídlo Nejvyššího soudu.
Král namaloval portrét sebevědomého úspěšného umělce-podnikatele, který symbolizuje perspektivy, které se v nové moderní republice v době hospodářské konjunktury otevírají mladým a schopným. Doutník a luxusní kožich působí jako atributy blahobytu. Nic ještě nedává tušit, že vidíme člověka, který se jen za dvě desetiletí stane v koncentračním táboře lidskou troskou. Kubistické prvky, které Král využíval k dramatickému působení obrazů ze sociální tematikou, na Králíkově portrétu uplatňuje jiným způsobem. Eliminoval dynamické diagonály a konstrukci kompozice postavil na vertikálách. Místo expresivního výrazu dosáhl pocitu důstojnosti a monumentality. I když pozadí obrazu pojal víceméně v abstraktním duchu, převládající vertikální linie kombinované s několika vyváženými rovnoběžnými diagonálami vytváří dojem, jako by šlo o modernistickou architekturu. Vzhledem k racionálním puristickým budovám, které Králík projektoval, navozuje malíř dojem, jako by Králík stál před svými vlastními díly. Hranaté kubistické objemy postavy podává Král v uměřené formě kombinované s prvky art deco. Tím zase zdůrazňuje efekt monumentality na úkor expresivního výrazu. Barevná škála založená na hnědých, okrových a tlumeně modrých odstínech připomíná monochromní tonalitu raného analytického kubismu, malířského stylu, z nějž vycházeli představitelé rané české moderny z okruhu Králových i Králíkových vrstevníků. Kolorit tak působí jako další prvek naznačující spojení portrétovaného s jeho uměleckou generací.
Jaroslav Král (1883 Malešov – 1942 Osvětim)
Jaroslav Král vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění v Praze. Po pedagogickém působení v Mladě Boleslavi v letech 1909-1913 a krátké kariéře umělce ve svobodném povolání se v roce 1916 usadil v Brně (přesněji řečeno v Králově Poli, které bylo v roce 1919 připojeno k Brnu). Působil zde jako učitel kreslení na Českém státním gymnáziu a v letech 1921-1928 na Vysokém učení technickém. Stal se jednou z nejvýraznějších osobností českojazyčné výtvarné scény v Brně, jak po stránce umělecké, tak po stránce organizační. Stál u transformace Klubu přátel umění do KVU Aleš a byl zakládajícím členem Skupiny výtvarných umělců. Patřil také mezi členy SVU Mánes v Praze. Byl silně levicově orientovaný. Své postoje aktivně projevoval členstvím v Levé frontě, podporou republikánských sil ve španělské občanské válce a emigrantů z nacistického Německa. To po nacistické okupaci Československa vedlo k jeho zatčení a deportaci do koncentračního tábora. Královo dílo v sobě zahrnuje prvky kubismu, sociálního umění a neoklasicismu. Po souboru uměleckých děl Antonína Procházky představují jeho obrazy druhý nejvýznamnější konvolut výtvarných prací meziválečného umění ve sbírkách Muzea města Brna.