Jaroslav Král (1883 Malešov – 1942 Osvětim)
Piják
1922, olej na plátně
V první polovině dvacátých let tvořil malíř své nejradikálnější obrazy v rámci sociálního umění a to jak po stránce tematické, tak po stránce výtvarné. Maloval náměty ztroskotaných lidských existencí a živořících proletářských rodin. Po stylové stránce ho ovlivňoval kubismus v ostře lomených obrysových liniích a hranatých objemech a expresionismus v symbolistním pojetí výrazově pojatých barev a kompozičním řešením prostoru. Kubismus byl klíčovým moderním výtvarným stylem mladých československých umělců, včetně Králových vrstevníků z bývalé skupiny Osma. Expresionismus především v podání skupiny Die Brücke ovlivňoval zdejší umění z Německa. Člen skupin Osma a Die Brücke Bohumil Kubišta přinesl už před první světovou válkou syntézu obou uměleckých směrů v kubofuturismu. Po skončení války se do Československa šířila inspirace expresionismem i prostřednictvím německých filmů, jejichž scénografické řešení z daného výtvarného stylu vycházelo.
Obraz Piják představuje v Králově díle asi nejkoncentrovanější prolnutí kubismu, expresionismu a sociálního umění. Kubisticky ostře lomené objemy alkoholika dokázal malíř maximálně využít k intenzivnímu výrazu. Organicky je umocnil v expresionistickém prostorovém řešení, kde pohled z vyvýšeného místa a ostře ubíhající diagonály konstruují hluboký interiérový záběr, v němž vyniká pustota prázdné hospodské místnosti. Expresionistické barevné řešení je založené na velkém množství modrých odstínů doplněných akcenty červené a zelené. Studené modře zvýrazňují pocit bezútěšnosti bezvýchodného života chudého alkoholika z dělnické periférie. Střídmě použité červeně na obličeji a ruce evokují iluzi notorika. Zelenou vyhradil Král alkoholu. Otázkou je, zda sugestivním odstínem chtěl malíř naznačit, že jde o absint. V případě, že je tato hypotéza navržená v uměleckohistorické literatuře pravdivá, šlo by více o Královu efektní pózu než syrový záznam proletářské skutečnosti. Pití absintu zažívalo svůj vrchol v druhé polovině 19. století, kdy decimovalo oběti z řad umělců i dělníků, jak to zachytil v románu Zabiják francouzský naturalista Émile Zola. Po první světové válce konzumace absintu výrazně poklesla. Ve většině evropských států byl absint zakázán. V Československu zákony za první republiky sice prodej absintu nezakazovaly, ale z jeho výroby zmizela destilace i některé bylinné složky, takže se přeměnil do dnešní podoby, kdy už nemá původní devastační účinky. Za první republiky se stal nápojem umělců, kteří se při jeho pití mohli stylizovat do polohy pařížské bohémy předešlého století.
Jaroslav Král (1883 Malešov – 1942 Osvětim)
Jaroslav Král vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění v Praze. Po pedagogickém působení v Mladě Boleslavi v letech 1909-1913 a krátké kariéře umělce ve svobodném povolání se v roce 1916 usadil v Brně (přesněji řečeno v Králově Poli, které bylo v roce 1919 připojeno k Brnu). Působil zde jako učitel kreslení na Českém státním gymnáziu a v letech 1921-1928 na Vysokém učení technickém. Stal se jednou z nejvýraznějších osobností českojazyčné výtvarné scény v Brně, jak po stránce umělecké, tak po stránce organizační. Stál u transformace Klubu přátel umění do KVU Aleš a byl zakládajícím členem Skupiny výtvarných umělců. Patřil také mezi členy SVU Mánes v Praze. Byl silně levicově orientovaný. Své postoje aktivně projevoval členstvím v Levé frontě, podporou republikánských sil ve španělské občanské válce a emigrantů z nacistického Německa. To po nacistické okupaci Československa vedlo k jeho zatčení a deportaci do koncentračního tábora. Královo dílo v sobě zahrnuje prvky kubismu, sociálního umění a neoklasicismu. Po souboru uměleckých děl Antonína Procházky představují jeho obrazy druhý nejvýznamnější konvolut výtvarných prací meziválečného umění ve sbírkách Muzea města Brna.