Bruno Beran
Oplakávání
20. léta 20. stol., olej na plátně
V první polovině dvacátých let 20. století pobýval Bruno Beran vedle Brna dlouhodobě v Mnichově. V roce 1919 se tam seznámil se zakládajícím členem Mnichovské secese a profesorem Mnichovské akademie Hugo Habermannem, který výrazně ovlivnil Beranův malířský styl té doby. Beran se podobně jako Habermann zaměřil na expresivnější pojetí malby. Nešlo o expresionismus ve stylu uměleckých skupin Die Brücke nebo Der blaue Reiter, ale v jádru klasickou malbu, jejíž expresivní účinek spočíval v širokých dynamických pastózních tazích štětce a ohlasu Habermannova oblíbeného El Greca v manýristicky protažených postavách a šedofialové tonalitě.
I když byl Beran Žid, maloval v této době řadu obrazů s křesťanskou, především christologickou, tematikou. V jejich expresivním pojetí dospěl k netradičním formám vyobrazení. Oplakávání pojal Beran částečně jako trompe l´oeil, kdy vytvořil dokonalou optickou iluzi mramorových pasů, které plochu člení na čtyři výklenky sjednocené dalším mramorovým lemem. Do výklenků zasadil postavy, jejichž naturalistické pojetí dynamizoval expresivním výrazem a gesty. V dolním horizontálním výklenku připomínajícím skalní hrob leží postava mrtvého Krista umocněná žlutavě mrtvolným pigmentem. Prostor se Spasitelem obklopují tři vertikální výklenky. V každém z nich je umístěná jedna ženská postava s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Oblečeny jsou do archaických rouch a jedná se zjevně o biblické světice, které ale není možné pro nedostatek atributů identifikovat. Obě ženy po stranách klečí a vzpínají ruce v gestu zoufalství. Dřepící žena ve výklenku nad hrobem má klidnější meditativní výraz. Její bílé roucho a nebeská záře zalévající výklenek svrchu dodávají naději a evokují vzkříšení. Zřetelná symbolika vertikální osy stoupající od temného výklenku s mrtvým Spasitelem k ženě v bílé říze a Božímu světlu umocňuje horizontální osa ohraničená plačícími ženami v sinavém růžovém a žlutém rouchu. Na sakrální obraz vyznívá nezvykle typika žen. Kromě oděvu nepůsobí jako osoby z biblických dob, ale moderní mladé ženy z dvacátých let 20. století. Portrétní rysy všech tří ženských postav ukazují, že umělci stála modelem manželka jeho bratra Philippa Irene Beran, rozená Subak. Irene Beran sbírala díla soudobých malířů, jako byli Gustav Klimt nebo Egon Schiele. Měla vlastní nerealizované umělecké ambice především hereckého zaměření. To prozrazují i expresivní gesta ženských postav.
Expresivní náboj i moderní pojetí postav působí v rámci obecně konzervativního sakrálního umění radikálním až šokujícím dojmem. Když se k tomu připočítá i expresivní náboj, neodpovídá obraz tradici sakrální malby a může v tomto kontextu na věřící působit i lehce šokujícím dojmem. Segmentový tvar obrazu s iluzivními mramorovými lemy a monumentální rozměry ale dokládají, že byl učen do existujícího výklenku v nějakém interiéru, který plnil sakrální účely, tedy do kaple nebo dokonce kostela. V kontextu Moravskoslezské země má takto expresivní pojetí sakrální malby určitou paralelu snad jen v pozdějších a stylově poněkud odlišných malbách Paula Gebauera v kostele sv. Hedviky v Opavě. Plánované či snad dokonce realizované umístění Beranova Oplakávání se zatím nepodařilo zjistit.
Bruno Beran (1888 Brno – 1979 Palma de Mallorca)
Bruno Beran pocházel z významné brněnské židovské průmyslnické rodiny. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění ve Vídni a Akademii výtvarných umění v Mnichově. Pobyty v Brně střídal s dlouhodobými pobyty v zahraničí, které ovlivňovaly jeho malířský styl. Po roce 1910 pobýval v Holandsku a především Paříži, odkud se po vypuknutí první světové války vrátil do Brna a vzápětí byl odveden na frontu. V první polovině dvacátých let, žil kromě Brna v Mnichově. Od konce dvacátých let se jeho hlavní zahraniční destinací stalo Španělsko. Byl členem uměleckého sdružení Mährischer Künstlerbund a po válce předsedou jeho nástupnické organizace Künstlerbund Mährische Scholle. Po fúzi dvou hlavních moravskoněmeckých uměleckých sdružení se stal místopředsedou Vereinigung deutscher bildender Künstler Mährens und Schlesiens „Scholle“. Mährischer Kunstverein mu uspořádal čtyři samostatné výstavy. V roce 1933 emigroval s manželkou na Ibizu, odkud po vypuknutí španělské občanské války uprchli do Paříže a odtam po nacistické okupaci přes Španělsko do Kanady. Po válce přesídlil do USA, kde se úspěšně živil jako portrétista příslušníků vyšších vrstev, kterým vyhovoval jeho klasický styl. Na začátku sedmdesátých let se usadil na Mallorce, kde donací svých obrazů přispěl k zformování sbírky moderního umění Museo de Mallorca.