Linka Procházková (1884 Nové Dvory – 1960 Brno)
Ochozská vápenka
1928, kombinovaná technika na plátně
Ochoz u Brna proslul výrobou vápna, které se odsud už v 19. století distribuovalo do mnoha moravských regionů i do Vídně. Podomáckou výrobu vápna posunul na vyšší průmyslovou úroveň majitel zdejšího panství kníže Johann II. z Liechtensteina, když v lokalitě Hlubná nechal vybudovat velkou šachtovou vápenku. Linka Procházková využila jejího zasazení do malebného prostředí Moravského krasu pro námět svého obrazu. Patrně nevědomky tak navázala na tvorbu anglických preromantických malířů konce 18. století, jako byl především Joseph Wright of Derby, kteří vytvářeli působivé kompozice hutí, strojních kováren, prvních továren zasazených do prostředí do té doby neporušeného přírodního prostředí. Kombinovali prvek nastupující průmyslové revoluce s panenskou přírodou. V jejich podání nešlo o environmentální kontrast nelítostné technické civilizace s ničenou přírodou. Naopak šlo o optimistickou symbiózu zdánlivě protikladných prvků. Linka Procházková obraz malovala v době, kdy už se společenský diskurz posunul k sociálně kritickému postoji ukazujícímu na neblahé důsledky překotné industrializace. Nic takového ale není na Ochozské vápence patrné. Malířka nechala z díla plynout náladu romantické idyly. Továrna působí jako archaický malebný objekt zasazený do podobně pitoreskního přírodního prostředí. Díky podnikatelským aktivitám Liechtensteinů a především Salmů už v dobách začátků průmyslové revoluce prostupují křivolaká údolí jižní části Moravského krasu, onoho neumannovského kraje, lesů, vod a strání, mnohé drobné průmyslové stavby, které ve 20. století získaly už podobu technických kulturních památek. Kouř, který stoupá z komína Ochozské vápenky, nepůsobí jako zdroj škodlivých exhalací, ale jako něco, co se svou konzistencí podobá oblakům na obloze. Horizontální pás mraků a vertikální komín s kouřem vytvářejí kompoziční osnovu vyváženou dalšími vertikálami stromů. Vyvážená harmonická kompozice přispívá k poklidnému vyznění obrazu.
Na konci dvacátých let 20. století se v tvorbě Antonína Procházky objevuje autonomní krajinomalba. Vzhledem k blízkému kontaktu manželů Procházkových, kteří spolu řešili nejen záležitosti každodenního života, ale i tvůrčí problémy, docházelo k tomu, že se oba umělci navzájem ovlivňovali. Linka Procházková se tak ve stejné době zákonitě zaměřovala také na krajinomalbu. Oba umělce spojovala i snaha vytvořit obraz ideálního světa, který je oproštěný ode všech těžkostí reálného života. Zatímco Antonín Procházka buduje jakousi Arkádii nové doby, Linka Procházková ve svém díle obesnívá civilní nepatetické výjevy z běžného prostředí, které ji obklopuje. Ochozská vápenka už svým názvem ukazuje, že se pevně drží skutečnosti, jen se na ni potřebuje podívat naivními očima.
Linka Procházková (1884 Nové Dvory u Kutné Hory – 1960 Brno)
Linka Procházková, rozená jako Karolina Scheithauerová, studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jako jediná žena se v roce 1908 zúčastnila druhé výstavy Osmy. Téhož roku se provdala za Antonína Procházku. Od roku 1910 s ním žila v Moravské Ostravě, od roku 1921 v Novém Městě na Moravě a od roku 1924 v Brně. Byla členkou SVU Mánes v Praze, Skupiny výtvarných umělců v Brně a po druhé světové válce Ústředního svazu československých výtvarných umělců, v němž zastávala funkci předsedkyně brněnského krajského střediska. Byla nejen životní, ale i uměleckou souputnicí Antonína Procházky. Podobně jako on inklinovala od poloviny dvacátých let k primitivismu a v třicátých letech k neoklasicismu.