Vincenc Makovský (1900 Nové Město na Moravě – 1966 Brno)
Návrh plastiky pro fontánu
1932, bronz
Ve třicátých letech rostla umělecká reputace Vincence Makovského ve společnosti a dostal se do věku, kdy začal postupně získávat zakázky na sochařské realizace ve veřejném prostoru. To s sebou neslo potřebu odpoutat se od experimentů a zaměřit se na realistické pojetí sochy. Začátkem třicátých let se nacházel ve fázi, kdy na jedné straně prováděl sochařské experimenty s materiálem a formou a věnoval se především abstraktní tvorbě, na druhé straně si zkoušel možnosti řešení budoucích monumentálních zakázek. V té době vytvořil dva modely pro sochařské realizace pro venkovní prostor s vodním prvkem. Makovský nepočítal s tím, že budou ve skutečnosti v dohledné době vztyčeny na konkrétním místě. To mu dalo tvůrčí svobodu, v níž mohl plně uplatnit abstraktní formu, která by v té době v našem prostředí patrně narazila na odpor veřejnosti, kdyby měla být skutečně vytvořena jako trvalá dekorace veřejného prostranství. První z nich, Návrh plastiky pro bazén, se dočkala realizace v roce 1998, kdy byla odlita umělcovým synem Zdeňkem Makovským do bronzu a umístěna před Ekonomicko-správní fakultou Masarykovy univerzity v Brně-Pisárkách.
Návrh plastiky pro fontánu na případnou monumentální realizaci zatím čeká. Antropomorfní figury pojal Makovský s vyváženým stupněm abstrakce. Jejich lidská podstata zůstala ještě rozeznatelná, ale byla přetvořena do zobecňující formy. Oblé tvary přecházejí do ostrých hran a zlomů, v nichž se končetiny deformují jako plastický materiál a protahují se do špičatých hrotů. V plasticky tvárných objemech se pak postavy do sebe navzájem prolínají. Daný způsob ztvárnění antropomorfních objemů předjímá autorovu surrealistickou etapu. Sochař navodil dojem konstantně plynoucích hmot, které tvoří dynamicky se proměňující a zároveň do sebe uzavřený celek, izolovaný od okolí. Tato iluze představuje vhodný sochařský motiv pro fontánu s tekoucí vodou, jejíž funkci umocňuje džbán, který je zakomponovaný do celku. V realistické formě abstraktní sousoší našlo ohlas v sousoší pro kašnu na náměstí Míru v Mělníku, které Makovský zbudoval v roce 1938. V něm alegorické ženské postavy se džbánem symbolizovaly soutok Labe a Vltavy ve vinařském kraji.
Vincenc Makovský (1900 Nové Město na Moravě – 1966 Brno)
Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, původně malbu, ale přestoupil na sochařství. Na základě své diplomové práce získal stipendium na pobyt v Paříži, kde ho učil Antoine Bourdelle. Po skončení ročního stipendia zůstal i nadále v Paříži, kde prožil druhou polovinu dvacátých let. Ve třicátých letech žil v Praze. Během druhé světové války působil jako profesor na Škole umění ve Zlíně. Od roku 1945 žil v Brně, kde pracoval jako docent a posléze profesor modelování na Vysokém učení technickém. V roce 1952 byl jmenován profesorem sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. V Praze byl členem SVU Mánes a Skupiny surrealistů v ČSR, v Brně Skupiny výtvarných umělců a po druhé světové válce Bloku výtvarných umělců země Moravskoslezské a posléze Svazu československých výtvarných umělců. Vytvořil řadu monumentálních sochařských realizací. Mezi ně patří v Brně Pomník Rudé armády na Moravském náměstí, sousoší Nový věk u Výstaviště, sousoší bratří Mrštíků u Janáčkova divadla, busty Karla staršího ze Žerotína a maršála Malinovského, v Mělníku figurální výzdoba kašny na náměstí Míru, četné pomníky a busty Tomáše Garrigue Masaryka (Vídeň, Bystřice nad Pernštejnem, Bohumín, Kunratice), Jana Amose Komenského (Uherský Brod, Naarden, Betlehem), Stanislava Kostky Neumanna (Bílovice nad Svitavou).