Antonín Procházka
Kočka
1927, kombinovaná technika na překližce
Kočka se stala ústředním motivem dvou významných Procházkových obrazů. Obraz ze sbírek Moravské galerie namalovaný v roce 1921 se nese zcela v duchu kubismu a z geometrických tvarů zkonstruovaná kočka působí až strojově robotickým dojmem. O šest let později namalovaný obraz ze sbírek Muzea města Brna ztvárňuje kočku v plně senzuální formě. Vidíme zvíře v jeho tělesné podstatě. Sálá z něj elegance, hebkost srsti a ladnost pohybů. Na druhou stranu nenechává nikoho na pochybách, že jde o šelmu. Cení ostré zuby a v ruce drtí uloveného ptáčka. Kočka představuje domácího mazlíčka pro velkého člověka a zároveň smrtonosného predátora pro drobné zvířectvo. V tomto kontrastním pohledu se odráží snaha kubistů o zachycení hlavního hrdiny literárního, případně výtvarného díla z odlišných pohledů různých osob, které přinášejí diametrálně odlišné vnímání charakteru téhož subjektu.
Přes zobrazený kontrast způsob Procházkovy malby dodává výjevu jistý dojem idyličnosti. Oblé tvary a inspirace naivním uměním obrušují hroty a zmírňují napětí. Obraz působí pozitivním dojmem a to i na děti, kterým může uniknout skutečnost, že kočka zabíjí malého opeřence. Vytváření dojmu bezstarostného ideálního světa odřezaného od problémů skutečného života patří mezi typické znaky autorovy tvorby po jeho příchodu do Brna v polovině dvacátých let. Motiv kočky, s nímž už v první polovině 19. století pracovali malíři období biedermeieru, představoval oblíbený umělecký námět pro měšťanský interiér. Procházkův avantgardní styl přetvořením do neoklasicistní podoby s prvky naivního umění získal odpovídající ohlas mezi klientelou z řad středních městských vrstev.
Antonín Procházka (1882 Vážany – 1945 Brno)
Antonín Procházka studoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze. Byl členem Osmy a v letech 1907 a 1908 se v Praze zúčastnil obou výstav, které znamenaly iniciační milník v dějinách moderního českého výtvarného umění. Stal se členem brněnského Klubu přátel umění a pražského SVU Mánes. Po pobytu v Berlíně a cestách do Benátek a Paříže se v roce 1910 z existenčních důvodů stal gymnaziálním učitelem v Moravské Ostravě, v roce 1921 v Novém Městě na Moravě a roku 1924 odešel do Brna, kde se trvale usadil. Vystoupil z Klubu přátel umění a od roku 1923 byl členem Skupiny výtvarných umělců v Brně, v níž několikrát zastával funkci předsedy. Stal se patrně nejvýraznější postavou českojazyčné brněnské malířské scény. V roce 1938 vytvořil pro aulu Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně své nejmonumentálnější dílo Prométheus přináší lidstvu oheň. Od velké souborné výstavy v roce 1934 v pražském Mánesu, začal byt znovu objevován v Praze, kde byl po svém odchodu na Moravu poněkud zapomenut. V důsledku následné účasti na významných zahraničních výstavách (Paříž, Moskva) v roce 1937 získal i tam reputaci jednoho z nejvýraznějších představitelů moderního českého malířství.