Antonín Procházka
Jižní krajina s městem
1929, olej, kombinovaná technika na plátně
Od druhé poloviny dvacátých let se Procházka vedle tvorby figurálních obrazů a zátiší zaměřil také na krajinomalbu. Zřetelně se v ní projevily autorovy zážitky z cest do Itálie. Zaujala ho středověká městečka situovaná na strmých kopcích a vytvářející skulpturálně působící strukturu domů vršících se ve vrstvách vzhůru. Jejich vizuálně působivá geometrická struktura našla ohlas v dílech italských malířů rané renesance 15. století neboli quattrocenta. Procházkova krajinářská tvorba ukazuje na inspiraci tvůrci italského quattrocenta i jejich současníků z období německé pozdní gotiky, jako byl například Albrecht Altdorfer. Procházkův zájem se časově protnul s italským novoklasicistním uměleckým hnutím Valore Plastici, které se mimo jiné také inspirovalo quattrocentem. Tyto tendence získávaly ohlas i v českém prostředí, především v tvorbě Jana Zrzavého.
Na obraze Jižní krajina s městem použil Procházka v té době svou oblíbenou techniku enkaustiky. Archaická technika malby horkým voskem obohaceném barevným pigmentem evokovala staré umění. I když technika enkaustiky byla v době quattrocenta už uměním minulosti, z pohledu moderního člověka 20. století dávné výtvarné techniky časově splývaly. Zůstával pocit archaičnosti. Enkaustika tak ladila s malířským stylem odvolávajícím se k předklasické době. Záměrná archaičnost Procházkovy malby odpovídala umělcovu směřování k zjednodušeným formám ve druhé polovině dvacátých let. Obdobné tendence byly rozšířené v evropském umění dvacátých let pod stylovým označením primitivismus. Umělci čerpali z naivního malířství i umění tzv. přírodních národů, čímž se myslely především africké a oceánské kmeny. Jižní krajina s městem sice vychází z jiných zdrojů, ale návrat k předklasické italské malbě znamenal podobné vymanění se ze zažité tradice kompozičních a modelačních vzorců odvíjejících se od Leonarda, Michelangela a Raffaela.
Antonín Procházka (1882 Vážany – 1945 Brno)
Antonín Procházka studoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze. Byl členem Osmy a v letech 1907 a 1908 se v Praze zúčastnil obou výstav, které znamenaly iniciační milník v dějinách moderního českého výtvarného umění. Stal se členem brněnského Klubu přátel umění a pražského SVU Mánes. Po pobytu v Berlíně a cestách do Benátek a Paříže se v roce 1910 z existenčních důvodů stal gymnaziálním učitelem v Moravské Ostravě, v roce 1921 v Novém Městě na Moravě a roku 1924 odešel do Brna, kde se trvale usadil. Vystoupil z Klubu přátel umění a od roku 1923 byl členem Skupiny výtvarných umělců v Brně, v níž několikrát zastával funkci předsedy. Stal se patrně nejvýraznější postavou českojazyčné brněnské malířské scény. V roce 1938 vytvořil pro aulu Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně své nejmonumentálnější dílo Prométheus přináší lidstvu oheň. Od velké souborné výstavy v roce 1934 v pražském Mánesu, začal byt znovu objevován v Praze, kde byl po svém odchodu na Moravu poněkud zapomenut. V důsledku následné účasti na významných zahraničních výstavách (Paříž, Moskva) v roce 1937 získal i tam reputaci jednoho z nejvýraznějších představitelů moderního českého malířství.