Antonín Procházka (1882 – 1945)
Hlava ženy
30. léta 20. stol., kolorovaná sádra
Hlava ženy dokládá patrně nejdemonstrativněji Procházkovu inspiraci řeckým uměním archaického období, k níž i v malbě dospěl na přelomu dvacátých a třicátých let. Typologicky zde důsledně vychází z koré 6. a 5. století př. Kr. Ženská postava zvané koré vedle mužské postavy zvané kúros představovala v té době nejrozšířenější typ sochy. Tyto sochy se objevovaly na různých místech Řecka jako obětní dary, náhrobní plastiky i v podobě sloupů svatyní. Dlouhé kudrnaté vlasy splývaly na ramena v přesné osové souměrnosti. Koré měly oči mandlových tvarů a na tváři tajemný úsměv, který symbolizoval transcendentní propojení s ideálním světem.
Procházka zdánlivě modeluje hlavu dívky ze své současnosti, ale při jejím ztvárnění používá typické rysy koré. Dívka má dlouhé kudrnaté vlasy, uměle působící ideálně modelovanou tvář, archaický úsměv. Vše završuje barevnost plastiky, která svými odstíny připomíná starověkou polychromii. V tomto kontextu působí jako zajímavý a možná i trochu ironický prvek použití sádry jako sochařského materiálu. Sádra se sice jako stavební materiál využívala už v antice, ale uplatnění v sochařské tvorbě našla až v novověku. Sádrové odlitky antických soch se ale od 19. století staly rozšířeným inventářem muzeí a vzdělávacích institucí, včetně výtvarných akademií. Tvorba podle antických sádrových modelů představovala na akademiích až do 20. století první fázi výuky mladých malířů a sochařů. Během svých studií se s tímto způsobem výuky setkal ještě Antonín Procházka.
Antonín Procházka (1882 Vážany – 1945 Brno)
Antonín Procházka studoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze. Byl členem Osmy a v letech 1907 a 1908 se v Praze zúčastnil obou výstav, které znamenaly iniciační milník v dějinách moderního českého výtvarného umění. Stal se členem brněnského Klubu přátel umění a pražského SVU Mánes. Po pobytu v Berlíně a cestách do Benátek a Paříže se v roce 1910 z existenčních důvodů stal gymnaziálním učitelem v Moravské Ostravě, v roce 1921 v Novém Městě na Moravě a roku 1924 odešel do Brna, kde se trvale usadil. Vystoupil z Klubu přátel umění a od roku 1923 byl členem Skupiny výtvarných umělců v Brně, v níž několikrát zastával funkci předsedy. Stal se patrně nejvýraznější postavou českojazyčné brněnské malířské scény. V roce 1938 vytvořil pro aulu Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně své nejmonumentálnější dílo Prométheus přináší lidstvu oheň. Od velké souborné výstavy v roce 1934 v pražském Mánesu, začal byt znovu objevován v Praze, kde byl po svém odchodu na Moravu poněkud zapomenut. V důsledku následné účasti na významných zahraničních výstavách (Paříž, Moskva) v roce 1937 získal i tam reputaci jednoho z nejvýraznějších představitelů moderního českého malířství.