Linka Procházková (1884 Nové Dvory – 1960 Brno)
Dívka
1937, olej na lepence
Malby Linky Procházkové po první světové válce vyzařují optimismus. Ve dvacátých letech v nich zachycovala moderní městský život, z něhož dýchá idyla první republiky při posezeních v kavárnách, výletech automobily do přírody, přímořských rekreací. Ve třicátých letech se idyla přesunuje do vysněné arkadické krajiny, čemuž odpovídá forma ovlivněná antickým uměním. Obraz Dívka představuje po obsahové stránce pravý opak. Zlověstně působící ženská postava s výrazem hrůzy v obličeji působí jako děsivý fantom. Dojem umocňuje bledý kolorit, který Procházková uplatňuje místo tělových barev i na mrtvolně bílé pleti.
Pojetí postavy inspirovalo umění antického Řecka tak, jak to odpovídá tvorbě umělkyně ze třicátých let. Drapérie s ostrými záhyby, kontrapost, gesta i mandlový tvar očí vychází z antických soch. Na rozdíl od svých arkadických obrazů ale malířka daný typus nevyužívá k navození idylické nálady, ale k vyvolání děsu a úzkosti. Místo očních bulev nechává v mandlově tvarovaných očních otvorech prázdné černé důlky. Stejný efekt používá i u otevřených úst. Bledá postava navozuje dojem sochy helénistického období. Svým charakterem by zapadala mezi helénistické sochy v Sálu Niobé v galerii Uffizi ve Florencii. Jde o figurální cyklus umírajících, vyděšených a zoufalých členů Niobiny rodiny. Niobé byla v řecké mytologii thébská královna, které se dopustila rouhání vůči bohyni Létó, za což ji Létoniny děti Apollón a Artemis potrestaly vyvražděním všech čtrnácti dětí. Niobé se v zoufalství proměnila v kámen. Dívka Linky Procházkové vyjadřuje podobnou směs děsu a zoufalství. Takto pojatý obraz představuje v autorčině dílo zajímavou výjimku.
Linka Procházková (1884 Nové Dvory u Kutné Hory – 1960 Brno)
Linka Procházková, rozená jako Karolina Scheithauerová, studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jako jediná žena se v roce 1908 zúčastnila druhé výstavy Osmy. Téhož roku se provdala za Antonína Procházku. Od roku 1910 s ním žila v Moravské Ostravě, od roku 1921 v Novém Městě na Moravě a od roku 1924 v Brně. Byla členkou SVU Mánes v Praze, Skupiny výtvarných umělců v Brně a po druhé světové válce Ústředního svazu československých výtvarných umělců, v němž zastávala funkci předsedkyně brněnského krajského střediska. Byla nejen životní, ale i uměleckou souputnicí Antonína Procházky. Podobně jako on inklinovala od poloviny dvacátých let k primitivismu a v třicátých letech k neoklasicismu.