Antonín Procházka (1882 – 1945)
Dessie
1935-1936, kombinovaná technika na plátně
V roce 1937 namaloval Pablo Picasso jeden z nejproslulejších obrazů 20. století, Guernica. Silně protiválečný námět reagoval na bombardování baskického města Guernica německo-italským letectvem během španělské občanské války. Zajímavou ideovou paralelu nabízí Procházkův obraz Dessie namalovaný rok před Picassovým dílem. Etiopské město Dessie se 6. prosince 1935 stalo cílem italského bombardování na začátku druhé italsko-etiopské války. Město, jehož název v překladu znamená Mé potěšení, tvořilo důležitý strategický bod, který potřebovala italská armáda získat pod kontrolu při své invazi, jejímž cílem bylo sjednotit roztroušené italské kolonie v oblasti Afrického rohu. I když je Procházkův obraz starší a Picassovou malbou se nemohl inspirovat, vykazuje řadu styčných bodů, bombardování alespoň částečně italským letectvem, množství nevinných obětí z řad civilistů, jejichž životy nebyly brány v potaz při potřebě eliminace strategicky důležitého bodu, útok technicky vyspělé civilizace na víceméně rolnickou oblast. Oba obrazy dobře dokumentují náladu prostupující intelektuálské vrstvy v době rostoucího politického napětí na konci třicátých let 20. století. Do strachu z hrozící války a rostoucího počtu civilních obětí přichází také vědomí z nebezpečí, které v tomto směru přináší moderní technika dříve tak obdivovaná jako symbol pokroku.
Obraz Dessie je zásadní i z výtvarného hlediska. V polovině třicátých let opouštěl umělec techniku enkaustiky, která hrála důležitou roli v jeho tvorbě uplynulých patnácti let. Dominantním malířským prostředkem se pro něj stala olejomalba kombinovaná s temperou. Temperou vytvářel podmalbu, zatímco olejomalba se uplatnila především v nanášených lazurách. Procházka zůstal věrný formě evokující umění archaického Řecka a Blízkého východu. Vyváženou klasickou kompozici ale zdynamizoval. Postavil ji až na barokně působících diagonálách a šroubovicích. Ohnisko obrazu Dessie tvoří matka chránící tělem své děti. Skrze ní procházejí myšlené diagonály spojující letadla s mužem zasaženým výbuchem a vegetaci s výbuchem. Vířivé modelace vymrštěného muže a ohnivých plamenů umocňují dynamiku kompozice.
Obraz zaujímal důležité místo na zdi obývacího pokoje rodinného domu Antonína Procházky v Brně-Pisárkách. Procházka jej odkázal vedoucímu Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Albertu Kutalovi, od nějž se pak dostal do sbírek Muzea města Brna.
Antonín Procházka (1882 Vážany – 1945 Brno)
Antonín Procházka studoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze. Byl členem Osmy a v letech 1907 a 1908 se v Praze zúčastnil obou výstav, které znamenaly iniciační milník v dějinách moderního českého výtvarného umění. Stal se členem brněnského Klubu přátel umění a pražského SVU Mánes. Po pobytu v Berlíně a cestách do Benátek a Paříže se v roce 1910 z existenčních důvodů stal gymnaziálním učitelem v Moravské Ostravě, v roce 1921 v Novém Městě na Moravě a roku 1924 odešel do Brna, kde se trvale usadil. Vystoupil z Klubu přátel umění a od roku 1923 byl členem Skupiny výtvarných umělců v Brně, v níž několikrát zastával funkci předsedy. Stal se patrně nejvýraznější postavou českojazyčné brněnské malířské scény. V roce 1938 vytvořil pro aulu Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně své nejmonumentálnější dílo Prométheus přináší lidstvu oheň. Od velké souborné výstavy v roce 1934 v pražském Mánesu, začal byt znovu objevován v Praze, kde byl po svém odchodu na Moravu poněkud zapomenut. V důsledku následné účasti na významných zahraničních výstavách (Paříž, Moskva) v roce 1937 získal i tam reputaci jednoho z nejvýraznějších představitelů moderního českého malířství.