Socha sv. Ludvíka z Toulouse
80. léta 14. století

dřevo řezbované
výška 165 cm
inv. č. 54.563

 

Socha stylově odpovídá pracím mladší vrstvy pražské svatovítské hutě, kterou vedl Petr Parléř. Podobnosti vykazuje s bustami obou triforií katedrály sv. Víta nebo figurální výzdobou Staroměstské mostecké věže. Pohybuje se na pomezí klasického parléřovského stylu a navazujícího krásného slohu. Vzhledem k tomu, že na Moravě vládla mladší větev lucemburského rodu, vytvářely se ve 14. století těsné vazby mezi Moravou a Čechami, které se projevily i v umělecké oblasti. U dvora moravského markraběte Jošta v Brně působil v osmdesátých letech 14. století Jindřich Parléř, synovec Petra Parléře. Hypotéza, že by autorem sochy sv. Ludvíka z Toulouse byl přímo Jindřich Parléř, není příliš pravděpodobná. Jindřich Parléř je často pokládán za autora Piety z kostela sv. Tomáše v Brně a obě díla se stylově poněkud liší. Na druhou stranu i Parléřovo autorství Piety bývá někdy zpochybňováno. Tím by padl argument stylové odlišnosti. Přes komplikované určování tvůrců uměleckých děl ve středověku se ovšem autorství někoho s vazbami na parléřovskou huť dá v případě sochy sv. Ludvíka z Toulouse poměrně bezpečně předpokládat.

Socha sv. Ludvíka z Toulouse je nejstarším objektem v podsbírce dějin umění Muzea města Brna. Jde o jediné výtvarné dílo, které pochází už ze 14. století. Vzhledem ke složité historii Muzea města Brna a nedostatku starých inventárních záznamů je možné dnes sledovat provenienci většiny sbírkových předmětů až od přesídlení muzea na Špilberk v roce 1960. Socha sv. Ludvíka z Toulouse patří ale mezi ty, u kterých se dá zjistit, jakým způsobem se do muzea dostala. V roce 1937 byla získána z dnes už neexistující mateřské školy na Trnité ulici. Soše byly druhotně přidělány vousy, ve školce byla považována za postavu sv. Mikuláše a školka ji jako takovou používala při oslavách sv. Mikuláše. Muzeum ji nechalo zrestaurovat legendárními brněnskými řezbáři bratry Kotrbovými, kteří odhalili její původní podobu. Staré inventární záznamy Muzea města Brna uvádějí, že jde původně o sochu ze zbořeného kostela sv. Mikuláše na náměstí Svobody.

Zjistit, kde už nežijící kurátoři Muzea města Brna informaci o tom, že socha patřila k původnímu vybavení kostela sv. Mikuláše, získali, už dnes není možné a s jistotou ji ověřit je snad ještě komplikovanější. Kostel sv. Mikuláše byl zrušen v roce 1786, pak používán jako vojenské skladiště a v roce 1870 byl zbořen. Tuto ztrátu brněnského kulturního dědictví přinesly reformy císaře Josefa II. Zařadil se tak ke zrušeným a zbořeným starobrněnským kostelům sv. Jana, sv. Prokopa a sv. Václava. Jedinečným pramenem pro tuto dobu, kdy demolované historické budovy ještě nebyly fotograficky dokumentovány, je spis Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, který napsal a rokem 1807 datoval sekretář Moravsko-slezského gubernia Johann Peter Cerroni (1753–1826). Přinesl v něm popis a stručnou historii historických objektů, především kostelů, na Moravě. Zachytil i kostely zrušené v josefinské době, které ještě nepodlehly asanaci nebo k jejich zboření došlo nedlouho předtím. Ve spise jsou cenné informace o obrazech a sochách v dnes už neexistujících starobrněnských kostelích, přestože k jejich demolici došlo už kolem roku 1800. U kostela sv. Mikuláše popisuje Cerroni jeho architektonický vývoj a historii, ale nezmiňuje se vůbec o vnitřním vybavení. Zdá se tedy, že kostel sv. Mikuláše byl po svém zrušení vyklizen velmi rychle, když ani Cerroni nestihl zaznamenat jeho výzdobu.

Sv. Ludvík z Toulouse není na Moravě příliš frekventovaným světcem. Narodil se v roce 1274 a pocházel z anjouovské větve francouzského královského rodu Kapetovců. Podle atributů je sv. Ludvík z Toulouse obtížněji identifikovatelný, neboť biskupský oděv, mitra, berla a kniha charakterizují svaté biskupy obecně. Rozpoznatelný je ve scéně, kdy se vzdává koruny neapolského krále ve prospěch mladšího bratra Roberta z Anjou, případně ho přímo korunuje, jak to zachytil Simone Martini na oltářním obraze z doby kolem kanonizace světce v roce 1317. Sv. Ludvík z Toulouse byl uctíván především ve Francii, Španělsku a jižní Itálii. V Brně se jeho další vyobrazení objevuje mezi jinými světci na bočním křídle cestovního oltáříku Roberta z Anjou z třicátých let 14. století, který je uložen ve sbírkách Moravské galerie. I socha z Muzea města Brna spočívá nohou na královské koruně. Má také františkánské roucho, protože sv. Ludvík z Toulouse patřil mezi františkánské světce. Nicméně jeho obliba v románských zemích a francouzský původ dávají smysl ve vztahu ke kostelu sv. Mikuláše, který sloužil liturgickým potřebám frankofonních Brňanů. Zajímavá je i skutečnost, že socha svatého biskupa byla před jejím získáním do Muzea města Brna tradičně pokládána za zobrazení sv. Mikuláše. Existovala tedy tradice, která ji určitým způsobem vztahovala ke sv. Mikuláši. Původní lokace sochy sv. Ludvíka z Toulouse zůstává tedy v rovině hypotéz, ale to, že se původně nacházela ve zbořeném kostele sv. Mikuláše, nelze vyloučit. Byla by tak jediným předmětem, který se dochoval z výzdoby jeho interiéru.

Kostel sv. Mikuláše na Dolním trhu
Kostel sv. Mikuláše na Dolním trhu, dnešním náměstí Svobody, byl vysvěcen v roce 1293. Převzal funkci od stejnojmenné kaple, jejíž umístění se dosud nepodařilo zjistit, a která existovala už ve dvacátých letech 13. století. Archeologický průzkum v roce 2000 zjistil, že nejstarší stavební fáze kostela spadá do konce 13. století. Tím potvrdil datum vzniku kostela, uváděné už Johannem Peterem Cerronim, a vyvrátil pozdější omyly, které s ním spojovaly zprávy o kapli sv. Mikuláše z první poloviny 13. století. Obě sakrální stavby působily jako filiální kaple kostela sv. Jakuba. Sloužily potřebám románsky mluvících křesťanů, kteří měli problémy s komunikací v němčině a češtině. Ve 13. století Brno s formováním měst jako nového právního a ekonomického typu sídelní jednotky vyrostlo do podoby významného středoevropského hospodářského a politického centra. Přitahovalo obchodníky a nové usedlíky i ze zahraničí. Vedle dominantního německého a slovanského etnika k nim patřilo v menší míře i frankofonní obyvatelstvo přicházející především z valonských oblastí dnešní Belgie.

Sv. Mikuláš z Myry byl velmi uctívaný v Konstantinopoli a Byzantské říši. Za dob Velké Moravy, která se politicky orientovala na byzantskou říši, se úcta ke světci rozšířila na Moravu. Jeho hrob se nacházel v Myře na tradičně řeckém území Malé Asie, patřící dnes Turecku. V 11. století dobývali z východu byzantskou říši seldžučtí Turci. V obavách před znesvěcením hrobu dobyvateli vyzvedli v roce 1087 ostatky sv. Mikuláše Normani a převezli je do Bari v jižní Itálii, kterou tehdy ovládali. Skrze Normany se pak uctívání sv. Mikuláše šířilo do severofrancouzské Normandie a přilehlých oblastí. Stal se tak velmi oblíbeným světcem ve frankofonních oblastech, ale i na germánských územích v dolním Porýní. S valonskými, ale i vlámskými kolonisty podílejícími se na budování měst se jeho kult šířil ve 13. století do střední Evropy.

Kostel sv. Mikuláše byl poměrně prostou gotickou stavbou se čtvercovou lodí, triumfálním obloukem, presbytářem zakončeným pětibokým polygonálním závěrem a lomenými okny s bohatou kružbou. Jeho architektonický styl se podobal provedení Královské kaple na Dominikánském náměstí, která vznikla ve stejné době. Někdy jsou proto snímky interiérů Královské kaple považovány za záběry z kostela sv. Mikuláše. Ten původně neměl žádnou věž, jen sanktusník na hřebenu střechy, s jistotou doložený v 16. století. Johann Peter Cerroni uvádí jako rok postavení sanktusníku 1585. V 17. století byla k severní straně kostela přistavěna raně barokní městská váha, která později získala vrcholně barokní fasádu. Vnější zdi presbytáře postupně obepnuly drobné kupecké krámky. V roce 1760 provedl přestavbu kostela Franz Anton Grimm. Zcela změnil západní vstupní průčelí stavby, které dostalo pozdně barokní podobu. Jeho součástí se kromě oken staly i dva výklenky se sochami sv. Mikuláše a sv. Martina v biskupských oděvech s mitrami. Obě sochy vytvořil nejvýznamnější brněnský sochař druhé poloviny 18. století Andreas Schweigl. Nad předsíní vyrostla věž s hodinami zakončená cibulovitou bání. Západní průčelí se tak proměnilo, ale vlastní stavba s lodí a presbytářem zůstala v nezměněné raně gotické podobě. Za císaře Josefa II. byl kostel zrušen a odsvěcen, sloužil jako vojenské skladiště a v roce 1870 byl zbořen. Několik let předtím došlo ke snesení barokní báně, kterou zachycuje kresba podle předlohy Franze Richtera z roku 1829, a veduta z pruské okupace Brna v roce 1866. Báň pak nahradila provizorní jehlancovitá střecha věže, známá ze všech dochovaných fotografií kostela. Sochy sv. Mikuláše a sv. Martina byly umístěny na průčelí kostela sv. Máří Magdaleny, odkud z výklenků shlížejí na dnešní Masarykovu třídu.

Robert Janás

...

Socha sv. Ludvíka z Toulouse
80. léta 14. století

...

Kostel sv. Mikuláše s objektem městské váhy, 1868.

...

Anonym (podle předlohy Franze Richtera), náměstí Svobody, po 1829