Antonín Procházka
Křeslo
asi 20. léta 20. století

dřevo (dub), černě mořeno
89 × 65 × 70 cm
př. č. 25/86 (získáno 1986)

 

Procházkův nábytek je svou plastickou modelací blízký sochařským dílům a reprezentuje stálý problém oné pomyslné hranice mezi volným a užitým uměním. Chef-d’oeuvrem z této tvorby je křeslo, stojící na pomezí architektury či volné plastiky. Jeho „brutální“ členění, plné vzrušeného neklidu, je dnes považováno za jedno z nejradikálnějších řešení nábytkových artefaktů vytvořených v intencích kubismu. Ke křeslu existuje několik kreseb (uložených ve sbírkových fondech Moravské galerie v Brně), jež dokládají postupnou proměnu tvaru. Mimořádně působivé dílo výstižně charakterizuje názor historika umění Václava Viléma Štecha o kánonu zásad platných pro architekturu a nábytek období kubismu, který proti konstrukci, účelu, materiálu postavil ideu tvaru, postavil se k hmotě v poměr činný, uvedl jej v pohyb. Otázka datování a výrobce zůstává doposud vzhledem k absenci relevantních pramenů a dokladů neobjasněna. Křeslo (ve dvou exemplářích) bylo získáno do muzejní sbírky společně s identicky řešeným taburetem a knihovnou, pojatou v duchu československého svébytného výtvarného stylu – rondokubismu. Soubor byl původně součástí interiérového vybavení brněnského domu Antonína a Linky Procházkových a dle vzpomínek pamětníků, kteří do vily docházeli, stávala dvě křesla v přízemí a jedno bylo umístěno v malířově ateliéru.

Antonín Procházka (1882–1945) patří k nejosobitějším malířům české moderny. Začátky jeho tvorby jsou spojeny s generačním uskupením skupiny Osma v letech 1907–1908. Období opojení barvou a expresivním výrazem bylo po roce 1910 vystřídáno hledáním nových tvárných principů, podnícených francouzským kubismem. Podobně jako Emil Filla, Bohumil Kubišta, Otakar Kubín, Vincenc Beneš a další hledal východiska své malby v novém stylu i Procházka. Jeho pojetí kubismu s výraznými orfickými znaky patří k nejpůvodnějším projevům v české moderní malbě. Za svého působení v Novém Městě na Moravě (1921–1924) vytvořil specifickou verzi „českého“ kubismu s četnými variacemi na lidové umění. Zároveň hledal nové technologie v malbě, v nichž experimentoval s netradičními materiály. 

Posledních dvacet let Procházkova života je spjato s Brnem. Celoživotní zájem o studium historické malby v umělcově díle posléze převládl a malíř v závěrečných deseti letech svého života podléhal kouzlu klasicizujícího umění v duchu velkých mistrů, jako byl Rubens, Tintoretto, Daumier aj. Svůj zájem soustředil na antická a mytologická témata, která zobrazoval na četných monumentálních plátnech pro své brněnské obdivovatele a přátele. Stěžejním dílem tohoto období se stal rozměrný obraz Prométheus přinášející lidstvu oheň (1938) vytvořený pro aulu Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Významnou součástí jeho umělecké tvorby jsou návrhy nábytku, svítidel a drobných uměleckořemeslných předmětů i studie architektury.

Procházkovo tiché tusculum na konci města…
Od 1. prosince 1924 byl malíř jmenován definitivním profesorem na Státním československém dívčím reálném gymnáziu na Mendlově náměstí na Starém Brně. Antonín Procházka a jeho žena Linka (1884–1960) se tak natrvalo stěhují do Brna. Zpočátku bydlí v Gomperzově (dnes Mahenově) ulici 3 v Úřednické, dnes Masarykově čtvrti. Po šesti letech podnájmu se 21. července 1930 stěhují do vilky, kterou si koupili v Brně-Jundrově ve Vrchlického ulici (dnes Antonína Procházky) 24. V ní se o sobotách, a hlavně v neděli schází malý kroužek přátel, ke kterému patřil spisovatel Jiří Mahen, historik umění Albert Kutal, výtvarní kritikové Jaroslav B. Svrček a František Kubišta, dětský lékař Otakar Teyschl, filozof Josef Tvrdý, architekt Eduard Žáček, novinář a překladatel František Píšek a jeho žena, herečka Nina Balcarová, advokát Karel Růžička aj. Z Prahy příležitostně dojíždějí básníci Vítězslav Nezval a zejména František Halas a jeho žena, historička umění Libuše Rejlová. Byli to milovníci moderního umění a těšili se z přímého styku s velkým umělcem. Zde visela hotová plátna manželů Procházkových, zde bylo možno sledovat přípravnou práci v té době započatých voskových maleb. Osobitým dokladem pravidelných návštěv u Antonína a Linky Procházkových jsou vzpomínky dcery profesora Otakara Teyschla Hany. Procházkovi bydleli v menší vile, která měla velkou zahradu za domem dosahující až na kopec zvaný Juranka. Vila byla celkem obvyklého předměstského typu se zvýšenou předzahrádkou, ze které byl dobrý výhled do ulice, kudy v minulosti vedl Masarykův okruh, tj. pravidelný automobilový závod za účasti tak slavných jmen jako (Tazio) Nuvolari, (Rudolf) Caracciola, (Louis) Chiron, (Rudolf) Manoušek atd. Zatáčka nad Procházkovými byla ostrá, takže se stalo, že mladý závodník Manoušek vyjel se svým vozem mimo dráhu a vzhledem k obavě ze zranění byl uveden k našim hostitelům, ošetřen a všichni jsme tuto událost velmi prožívali a považovali si za čest jednat se závodníkem. […] Dům původně patřil rodině Dočkalů. Dcera byla nadaná pěvkyně, přítelkyně známého brněnského pěvce jihoslovanského původu Nikoly Cvejiće. […] Hlavním prostorem stavby se stal rozlehlý a světlý ateliér, kde se pracovalo, ale také se tam scházeli přátelé. […] Vítali nás tam dva psi pekinézové – Čang a jeho fenka Ó, kteří žárlili na příchozí, dosti štěkali a vrčeli. […] Fenka Ó se vždy uvelebila na klíně mistra Procházky v jeho kubistickém křesle, pro pohodlí vyloženém měkkými polštáři.

Přátelé se setkávali mezi rozpracovanými i hotovými obrazy a kresbami manželů Procházkových, vedli zasvěcené debaty o všech odvětvích umění i uměleckých záměrech malíře i jeho ženy, o filozofii, nepochybně však také o aktuálních společenských a kulturních událostech. Procházkovo tiché tusculum na konci města nebylo jenom útočištěm přátel a lidí pro umění nadšených, nýbrž se stalo skutečnou pracovnou, v níž se zavírali dva lidé, aby nebyli rušeni. Jestli se nezavírali, činili tak proto, poněvadž jim byl vítán každý, kdo to s uměním myslil vážně.Logickým důsledkem těchto návštěv byly následné sběratelské akvizice jmenovaných osobností, které tak vytvářely rozsáhlé či komorní soubory děl Antonína a Linky Procházkových.  
Idea přestavby starého nízkého, žlutě natřeného domku,se dvěma pokoji a malou ložnicí v přízemí, a s malým ateliérem nahoře v přístavku, byla naplněna díky jejich přátelství s profesorem Teyschlem (1891–1968). Právě on seznámil Antonína a Linku Procházkovy s brněnským stavebním podnikatelem Václavem Dvořákem (1900–1984). Ten pak v průběhu roku 1938 vypracoval návrh na adaptaci a rozšíření jejich domu a rok poté byla rekonstrukce realizována. Stavební náklady dosáhly výše 130 000,– předválečných korun a dle ujednání mezi investorem a stavitelem byla částka vyrovnána formou věcného plnění v podobě uměleckých děl. Stavitel Dvořák se totiž rozhodl pro náročné výtvarné dotvoření interiérů novostavby vlastního rodinného domu v Brně-Žabovřeskách na Foustkově ulici. Procházka pro něj vytvořil návrh mozaiky Čtyři roční doby (1938), provedený kolem roku 1940 pražským ateliérem Tumpach. Současně Dvořák u malíře objednal monumentální obrazové kompozice Symfonie (1938), Strom života (1939), Stavitelství (1939) a rozměrný návrh na gobelín Paridův soud (1939). Procházkovy obrazy se spolu s dalšími malířskými a sochařskými díly staly nedílnou součástí vily začínajícího sběratele výtvarného umění.
Mistr Procházka prodléval většinu svého života v ateliéru, a proto jak ten starý v malém, přízemním třípokojovém domku, tak nový v přestavěné vile byl tak uzpůsoben, aby byl příjemným prostředím pracovním a také milým při posezení s přáteli. Jeho prostorný ateliér s rozvěšenými velkými, novými plátny, budil dojem, že jsme se ocitli v dílně velkého renesančního mistra. […] Též zážitky hudební patřily k nezapomenutelným vzpomínkám, neboť Procházkovi byli vybaveni skvělým gramofonovým archivem vybraných hudebních děl. Je zajímavo, že leckdy nedokonalá reprodukce nebyla tu na závadu intenzivnímu prožitku, neboť kouzlo uměleckého prostředí a přítomnost velkých osobností dávaly zapomenout na takovou vadu.

V letním období se sedávalo nahoře v zahradě pod ořechem, odkud byl výhled na pisárecké údolí a lesy. Zahrada byla vpravdě okouzlující, i když srázná a byl to výkon stoupat až na Juranku. […] Také bazén obklopený lískovými keři a kdoulovníky byl osvěžením těla i ducha. Rozsáhlou zahradu pomáhal udržovat místní pan Klučka z Jundrova. Ovšem ani jemu se nepodařilo ochránit horní konec zahrady před zloději, kteří „sklidili“ všechny hrozny z keříků révy, která dala toho roku /začátkem války/ značnou úrodu, a tak k lítosti nás všech nedošlo k tradiční každoroční slavnosti vinobraní a lisování vína.
Na počátku okupace dochází k obměně malého kroužku přátel, který se u Procházků scházel pravidelně od třicátých let. Již v roce 1938 tragicky odchází Jiří Mahen, později pak v koncentračním táboře umírají JUDr. Karel Růžička a profesor Josef Tvrdý. V těžké, ponuré době okupace, byl pro nás Procházkův dům přímo útočištěm, kde jedině jsme mohli ještě v klidu a bezpečí nejen svěřit se se svými starostmi, ale slyšet vždy optimistická a moudrá slova povzbuzení i rady a setkat se vždy jen se spolehlivými přáteli. Paní Linka a pan profesor dovedli vždy vyčarovat chvíli, v níž z nás spadly starosti, obavy i hořkost a smutek tohoto času. Paní Linka a Tonyn byli nádherní lidé.

Antonín Procházka umírá krátce po osvobození 9. června 1945 ve věku 63 let. Linka Procházková jej přežívá o patnáct let a umírá 21. října 1960. Po její smrti dům i s vybavením přechází do majetku rodiny Píškových, předválečných přátel manželů Procházkových. Do uličního průčelí domu byla v roce 1953 osazena mramorová deska od brněnské sochařky Sylvy Lacinové Jílkové (1923–2019) s textem V tomto domě žil a pracoval v letech 1930–1945 národní umělec Antonín Procházka a reliéfem zpodobňujícím malířskou paletu s brýlemi a kyticí.

Jindřich Chatrný, Dagmar Černoušková

...

Antonín Procházka
Křeslo, patrně 20. léta 20. století

...

Antonín Procházka ve svém ateliéru, 1940, Brno, Vrchlického (dnes ulice Antonína Procházky) 24

...

Antonín a Linka Procházkovi, 1943

 


 

Jindřich Halabala
Židle s dvojím pérováním (H–79)
1930–1931

Výrobce: Spojené UP závody v Brně, pobočka Hodonín

ocel, chromováno, textilní potah (nepůvodní)
85 × 50 × 68 cm
př. č. 286/03 (získáno 2003)

 

K radikálním změnám nábytkového designu po roce 1926 přispělo intenzivní využití bezešvé trubkové oceli, která tvořila základní prvky nových tvarů nejen sedacího nábytku. Ocel představovala průmyslově standardizovaný moderní materiál. Nezastíraná tvarová modelace nosných konstrukcí nábytku uvedla na scénu estetiku internacionálního stylu, kladoucí důraz na čistotu geometrických linií. Židle, křesla, stolky nebo postele zhotovené v tomto duchu se záhy staly symbolem funkcionalistických interiérů.

Halabalova židle je architektovou vlastní interpretací klasické dvounohé židle i zhmotněním designérského snu své doby – výroby artefaktu z jedné nepřerušené ocelové trubky. Vznikl tak sedací mobiliář v jednolité trubkové linii, který měl v autentické podobě textilní potah z tzv. kovové příze /Eisengarn/ (v případě muzejního kusu nedochováno), a reprezentoval svou formální strohostí avantgardní „ekonomickou estetiku“. Elasticita spočívá na kombinaci obou principů pérování současně. Tím, že ocelové trubky sanic na podlaze směřují napřed diagonálně a potom se vracejí k zadnímu opěradlu, vzniká nad sebou unikátní dvojí pérování. Exponát zakoupený ze soukromého majetku je jednou ze čtyř Halabalových realizací (židle H–79, židle s područkami H–80 a křeslo s područkami H–91 a H–221), vycházejících ze specifického principu židle bez předních noh /vorderbeinlos/ – na rozdíl od obráceného principu běžného u sedacího nábytku z ocelových trubek, který využíval systému bez zadních noh /hinterbeinlos/.  

Architekt, designér, teoretik, publicista a pedagog Jindřich Halabala (1903–1978) patří k nejpřednějším osobnostem v oblasti nábytkové tvorby v meziválečném a poválečném období. Od roku 1930 působil ve funkci hlavního architekta brněnských Spojených UP závodů a měl zásadní vliv na formování výrobního programu této akciové společnosti. Podílel se na vývoji řady výrobků, ale i na reklamní a prodejní strategii podniku. Pod jeho vedením byly vyvinuty oblíbené řady H a E skladebného úložného nábytku. Vlastní designérskou tvorbu reprezentuje polohovací křeslo jednoduché konstrukce z ohýbaného dřeva v několika variacích nebo originální návrhy trubkového nábytku a doplňků. Po druhé světové válce významně přispěl k reorganizaci českého nábytkářského průmyslu.
Halabalova představa o nábytku, který má být tvarově elegantní, dokonale zpracovaný, bezchybně funkční, skladebný, variabilní, mobilní, a přitom dostupný nejširším vrstvám obyvatelstva, zůstává stále inspirujícím a nadčasovým odkazem.

 

Pro dobré bydlení všem…
V období třicátých let 20. století patřily brněnské Spojené uměleckoprůmyslové závody k nejprogresivnějším a největším nábytkovým továrnám v tehdejším Československu. Vyráběl se zde dřevěný úložný, sedací a stolový nábytek, ale i nábytek z ohýbaných ocelových trubek a bytové doplňky. Produkce firmy tak zásadně ovlivňovala podobu moderní bytové kultury a vybavení veřejných interiérů. Výrobky nesoucí značku UP byly synonymem kvality a dobrého vkusu. Společnost vznikla postupným spojením několika firem působících v Brně a blízkém okolí. Její jádro tvořila akciová společnost Karel Slavíček, tovární nábytkové a stavební truhlářství se sídlem v Králově Poli a Uměleckoprůmyslové dílny Jana Vaňka v Třebíči sloučené 12. července 1921. Hlavním výrobním závodem se stala firma Karla Slavíčka (1873–1942), založená 28. srpna 1918 jako umělecké, nábytkové a stavební stolařství spol. s r. o. v Brně se společníky Janem Valachem a Karlem Kalábem, vedoucími pracovníky Brněnské banky. Dalšími společníky byli velkoobchodník Antonín Pásek a architekt Jaroslav Syřiště, kteří spojením svého kapitálu podpořili rozvoj moravského nábytkářství. Dílna na výrobu nábytku původně sídlila v Rudolfově (dnes České) ulici 9 a od 1. prosince 1918 začala výroba v pronajatých prostorách na Cejlu 36.  V roce 1919 se firma transformovala do podoby akciové společnosti, která vlastnila pozemky v ulici Cimburkova v Králově Poli. Právě zde byly vybudovány vlastní moderní provozovny, kam se roku 1920 výroba nábytku přestěhovala společně s administrativou. Byla postavena patrová obchodní budova do ulice a dvoupatrové dílny do dvora. Povolení k provozu továrny bylo vydáno 25. listopadu 1920. K tomuto datu se rozběhla výroba a v podniku pracovalo již 120 zaměstnanců. Koncem roku 1922 došlo k přejmenování dosud užívaného označení Karel Slavíček, tovární nábytkové a stavební truhlářství na Spojené UP (uměleckoprůmyslové)závody, a. s. Brno. Firma se tak rozvinula v druhou největší královopolskou továrnu. K prvním objednávkám patřilo zhotovení luxusního interiérového zařízení pro byty brněnské podnikatelské elity podle návrhů architektů Jaroslava Syřištěho, Valentina Hrdličky a patrně i Jana Kotěry. Společnost záhy získala zakázky na mobiliář pro vybavení škol, kanceláří, bank či ústavů a k externím designérům se připojili Josef Gočár, Jaroslav Grunt, Ernst Wiesner aj. Poté co správní rada jmenovala v roce 1922 Jana Vaňka vrchním ředitelem společnosti, zůstal Karel Slavíček ředitelem továrny v Králově Poli.

V roce 1923 bylo přemístěno generální ředitelství a administrativa podniku do strategicky výhodného místa v centru města na Josefské ulici 14–16 (v objektu souběžně působilo obchodní oddělení, technická příprava, účetnictví, prodejna s vchodem z Masarykovy ulice a výstavní místnosti v suterénu). V královopolské továrně na Cimburkově ulici zůstala soustředěna výroba, kde pracovalo 175 dělníků a 11 úředníků. Podniková produkce se stále zaměřovala na zakázkovou výrobu nábytku pro majetnější zákazníky a souběžně exportovala sortiment do západní Evropy (Francie, Británie, Holandsko). V roce 1928 se začalo se sériovou výrobou úložného nábytku – skříní a skříněk (mj. vyrobeno 150 skříní pro Vysokou školu technickou v Brně), který firma produkovala ve dvou časových etapách.

V letech 1928–1935 vznikl skladebný skříňkový nábytek řady H, který v konečné vývojové fázi umožňoval variabilně sestavovat komponenty vedle sebe i nad sebe. V rozmezí let 1935–1947 se vyvíjela a vyráběla řada E, pro niž byly charakteristické prvky montovaného nábytku, tj. skříňky různých typů, které měly již průběžný sokl, společné horní a boční krycí desky, objevovaly se i kovové nohy, jako mezičlánky se často používaly samostatné police apod. Tento typ nábytku byl vhodný pro sériovou výrobu díky levným domácím materiálovým zdrojům (dubové, bukové dřevo a ořechové dýhy). K tomu spokojený zákazník Václav Kohout z Liberce na stránkách propagační podnikové tiskoviny Pro dobré bydlení konstatuje: Sledoval jsem vždy pozorně vývoj nábytku u nás, ony různé pokusy individuálního řešení, produkci neurovnanou, často neúčelnou a drahou. Bylo třeba vytvořit nábytek jednoduchý, dobře řešený, z dokonalého materiálu, odpovídající i cenově našemu standardu. V UP jste dobře pochopili tuto cestu a proto Váš nábytek je klidný, ušlechtilý a přitom elegantní. A dnes velmi důležitý moment, levný… Počet zaměstnanců tehdy stoupl na 300 a v roce 1933 na 359. Tehdy se přistavělo železobetonové skladiště s funkcionalisticky prosklenou fasádou, která se stala architektonicky nejcennější částí areálu.  Byly zakoupeny a osazeny nové obráběcí stroje a postavena kotelna. K sortimentu nábytku se přidružila lukrativní doplňková výroba překližovaných dveří pro stavebnictví. Modernizace strojního vybavení a rozšiřování areálu pokračovalo i v následujících letech (mj. výstavbou  úzkorozchodné železnice sloužící pro převoz materiálu uvnitř podniku), což ilustruje dobové sdělení: V Král. Poli postavili jsme celý nový trakt skýtající 2.000 m² pracovní plochy a provedli rozsáhlé úpravy ve staré části továrny. V Hodoníně rozšířili jsme pracovní místnosti i skladiště přístavbami o 1.200 m² a dalších 1.000 m² je ve stavbě. Obě továrny byly vybaveny novými stroji a zařízeními, z nichž upoutala Vaši pozornost zejména jeřábová dráha a umělý déšť nad skládkou kulatiny v Hodoníně. Právě hodonínská pobočka s parní pilou, souběžnou výrobou vlysových podlah a parket se specializovala na kovový nábytek. Produkci tvořilo asi 20 modelů, které vznikly v průběhu let 1930–1934. Pobočka v Hodoníně vyráběla i prezentovanou židli od Jindřicha Halabaly.

Vzhledem k absenci či neúplnosti archivních materiálů zůstává nejasná otázka o ročních počtech produkce nábytku v rámci celé společnosti Spojených UP závodů či jednotlivých výrobních poboček. Dochovaný přípis přináší cenné informace o výrobě v pobočce v Třebíči, a obdobnou sumarizaci lze předpokládat taktéž v královopolské továrně, byť jiného sortimentu. Vyrobili jsme: 185 kredenců, 15 vitrin, 165 stolů kulatých /H 183,184/ roztahovacích, 560 stolů obdélných vytahovacích /H 199, 270, 276/, 1270 stolků servírovacích, klubových, čajových, 200 květinových stolků, 150 pohovek, 2770 křesel, 3300 židlí, 320 sedaček, 170 psacích stolků, 40 knihoven atd. Dekretem prezidenta republiky č. 100 z 24. října 1945 byla akciová společnost Spojené UP závody znárodněna a 7. března 1946 vznikly Spojené UP závody, národní podnik. Reorganizace bývalé společnosti na počátku padesátých let se dotkla i královopolského podniku, nicméně výroba nábytku zde nadále pokračovala. Nedocházelo však k výraznější modernizaci výroby ani samotného areálu. Po privatizaci v roce 1991 byla společnost přejmenována na Tusculum, a. s., a nastal postupný útlum výroby, která byla definitivně ukončena v roce 2003. V roce 2006 pak zanikla část původního industriálního areálu v souvislosti s výstavbou obchodního domu Kaufland. Zbývající výrobní budovy včetně prosklených hal obrácených do ulice U Červeného mlýna určil posléze soukromý majitel k přestavbě. Zakonzervování a částečné opravy směřovaly k následné proměně továrních budov v moderní loftové byty, což znamenalo příslib záchrany industriálního dědictví v plnohodnotnou součást města. Přes opakovaná ujištění, že architektonicky cenné objekty budou zachovány, však v roce 2014 investor změnil plán a o rok později byl během několika týdnů zbývající komplex továrních budov prakticky zlikvidován, a to včetně „skryté“ dominanty areálu v podobě hranolového cihelného komínu. V letech 2016–2018 byly na pozemku vybudovány nové bytové domy.

Jindřich Chatrný, Dagmar Černoušková

 


 

...

Jindřich Halabala
Židle s dvojím pérováním (H–79), 1930–1931
Výrobce: Spojené UP závody, pobočka Hodonín

...

Jindřich Halabala, po 1926, Praha

...

Továrna Spojených UP závodů v Brně-Králově Poli, před 1938