JENÍK architektonické modely
Model vily Tugendhat 1:50
2012

65 × 110 × 80 cm

 

Vila Tugendhat je ikonickou stavbou známou po celém světě pro svá inovativní a nadčasová řešení, co se týče specifického uspořádání (tzv. volně plynoucího) prostoru, významného provázání interiéru s exteriérem či jejího konstrukčního a technického vyhotovení. Je vrcholným dílem architekta Ludwiga Miese van der Rohe a také jedinou památkou moderní architektury v České republice zapsanou na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Ludwig Mies van der Rohe (1886–1969) byl světoznámým německým architektem, od roku 1938 žijícím v USA. Mezi lety 1930 a 1933 byl ředitelem německé školy výtvarného umění Bauhaus a poté vedoucím oddělení architektury na Illinois Institute of Technology, technické vysoké škole v Chicagu. Typickými rysy jeho osobitého „internacionálního stylu“, který ovlivňuje architekturu až do současnosti, jsou sklo, ocel a beton. Na návrzích některých prvků vily Tugendhat se podílela i jeho partnerka Lilly Reichová (1885–1947), která byla jeho častou spolupracovnicí.

K historii stavby
Vila Tugendhat byla postavena mezi lety 1929 a 1930 dle návrhu německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe jako rodinný dům pro Gretu Tugendhatovou a její rodinu. Autor navrhl nejen dům samotný, ale i veškerý jeho interiér, včetně nejmenších detailů. Stavba se nachází ve svažitém terénu brněnské čtvrti Černá Pole, původně sdílela jednu parcelu s vilou Löw-Beer, ve které Greta Tugendhatová, rozená Löw-Beerová, vyrůstala.

Zanedlouho po dokončení stavby, již na jaře roku 1938, byla rodina nucena vilu i Československo opustit kvůli hrozícímu nebezpečí vyplývajícímu z jejich židovského původu a hrozby začínající druhé světové války. Do Brna se rodina, navzdory svým plánům, bohužel již nikdy nevrátila. Po jejím odchodu měla vila různá další využití, která reflektovala události středoevropského dění.

Počátkem roku 1939 byla vila zabavena gestapem a o tři roky později přešla do vlastnictví Německé říše, jejím nájemcem byl od roku 1943 Walter Messerschmidt, obchodní ředitel zbrojařské továrny Klöckner-Flugmotoren. Vile se nevyhnul ani pobyt Rudé armády, konkrétně jezdeckého oddílu maršála Malinovského, který se značně podepsal na jejím neutěšeném stavu.

Mezi lety 1945 a 1950 byl objekt využíván jako soukromá taneční škola, tzv. „Ústav tělesné kultury Karly Hladké“. Následně přešel do vlastnictví československého státu, který ho přidělil Státnímu ústavu léčebného tělocviku. Ten do něj v roce 1955 umístil rehabilitační oddělení pro děti s vadami páteře při nedaleké Dětské nemocnici, které zde fungovalo do roku 1979, kdy byl již stav domu neudržitelný.

Roku 1980 byl dům v Černopolní ulici č. 45 převeden ze státního vlastnictví do majetku města a znovu se začalo diskutovat o nutnosti jeho oprav, ke kterým došlo mezi lety 1981–1985 a vila byla transformována na „reprezentační objekt města včetně ubytovacích kapacit“.

V roce 1993 rozhodla Rada města Brna o kulturním využití vily a k 1. červenci 1994 ji svěřila do správy Muzeu města Brna, které ji zpřístupnilo veřejnosti jako instalovanou památku moderní architektury – ovšem zatím v nepravidelném režimu. Od 16. srpna 1995 je vila Tugendhat Národní kulturní památkou a 16. prosince 2001 byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Navrácení ke své původní podobě (z roku 1930), včetně replik veškerého vybavení, se vila dočkala v průběhu poslední památkové obnovy probíhající mezi lety 2010 a 2012. Od 6. března 2012 je vila Tugendhat otevřena veřejnosti v pravidelném režimu.

 

Iveta Černá, Barbora Benčíková, Ludmila Haasová, Neli Hejkalová

...

Model vily Tugendhat (1:50)
Autor: Jeník architektonické modely 2012

 


 

Fragment kmene jerlínu japonského (Sophora japonica)

zahrada vily Tugendhat

cca 81 × 70 × 11 cm

 

Jerlín japonský byl „svědkem“ jednání, které proběhlo ve vile Tugendhat ve spojitosti s rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR). Osud tohoto stromu byl zpečetěn v září 2011, kdy byl pro svůj nevyhovující stav asanován a nahrazen vzrostlým exemplářem stejného druhu. Pro připomenutí významné historické události se zachoval alespoň fragment kmene původního jerlínu.

Jednání o rozdělení Československa
Fotografie Václava Klause a Vladimíra Mečiara, sedících pod jerlínem japonským (Sophora japonica) na konci srpna 1992, obletěly téměř celý svět a jerlín se stal symbolem jednání premiérů o budoucnosti Československa.

Ve vile Tugendhat proběhla v souvislosti s rozdělením ČSFR dvě klíčová jednání. To první se odehrálo již dva dny po parlamentních volbách 8. června 1992, kdy se v brněnské vile sešli zástupci dvou vítězných stran – Václav Klaus za Občanskou demokratickou stranu (ODS) a Vladimír Mečiar za Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS). Prostředí vily Tugendhat bylo mnohým politickým reprezentantům důvěrně známé již z minulosti, neboť zde již na konci roku 1991 jednali nad československou otázkou zástupci federální vlády v čele s tehdejším ministrem financí Václavem Klausem. Navíc Brno, díky své poloze, symbolicky představovalo ideální místo pro diplomatická jednání mezi Prahou a Bratislavou. „Tato jednání naznačila skutečně hluboké a zásadní rozdíly v pohledu na věc, v pohledu na budoucí uspořádání Československa.“ (Václav Klaus, 8. června 1992). „Naše východiska, což byla naše předvolební prohlášení – funkční společný stát na úrovni rozumné federace, pokračování ekonomické reformy a podpora Václava Havla v jeho kandidatuře na další funkční období prezidenta republiky, se ukázala jako zásadně odlišná, nikoliv okrajově nebo částečně, zásadně odlišná od postojů HZDS. Ukázalo se, že HZDS nejde o společný stát.“ (Václav Klaus, tisková konference 9. června 1992).

„Navrhovali jsme, nezačněme rokovat o tom – společný stát ano či ne, protože rokování nikam nepovede. Začněme rokovat o společném zájmu Čechů a o společném zájmu Slováků. To je trochu jiný přístup. (...) Diskutovali jsme zejména o tom, že aby byl volný pohyb zboží, tak je třeba zachovat jednotu trhu. Když má být jednota trhu, tak musí být jedna měna. To znamená musí být správa měny, musí být správa trhu. A jestli chceme sledovat volný pohyb osob s veškerými sociálními a dalšími garancemi, tak musí existovat garance dodržování lidských a občanských práv na území jedné republiky rovnocenně na území druhé republiky. A musí existovat orgány, které budou garantovat tyto zájmy. Když jsme hovořili o společné obraně, tak jsme současně hovořili o tom, že musí existovat orgány, které zabezpečí společnou obranu a státní správu v této oblasti, rozdíl byl v působnosti ministerstva zahraničních věcí.“ (Vladimír Mečiar, červen 1992).

Po volbách proběhlo celkem sedm kol jednání mezi ODS a HZDS. Srpnová schůzka ve vile Tugendhat (šesté jednání v řadě) se zapsala do dějin. První dorazil do Brna Václav Klaus, který se, vzhledem k panujícím vysokým teplotám, rozhodl zasedání přesunout z interiéru domu do exteriéru, do stínu v zeleni. Dodnes není zcela zřejmé, o čem skutečně oba politici několik hodin na zahradě debatovali. Nicméně po této schůzce již došlo ke konkrétním krokům, vedoucím k rozdělení republiky. V jídelně u kulatého stolu sepsali formální dohodu za účasti všech členů delegací a místopředsedů obou politických stran. Přítomni byli: tehdejší ministr mezinárodních vztahů České republiky (ČR) v rámci federace Josef Zieleniec (ODS), tehdejší ministr vnitra Petr Čermák (ODS), tehdejší vedoucí úřadu vlády ČR Jiří Kovář (ODS), tehdejší místopředseda vlády ČSFR Miroslav Macek (ODS), tehdejší ministr mezinárodních vztahů Slovenské republiky v rámci ČSFR Milan Kňažko (HZDS), tehdejší předseda federálního parlamentu a později slovenský prezident Michal Kováč (HZDS), tehdejší poslanec Slovenské národní rady Augustin Marian Húska (HZDS), Anna Nagyová, poradkyně Vladimíra Mečiara. Byl sestaven podrobný časový harmonogram, na jehož základě mělo později Federální shromáždění schválit zákony o způsobu zániku federace a o rozdělení federálního majetku. Na tiskové konferenci, která následovala po koaliční debatě, předseda HZDS Vladimír Mečiar sdělil nečekaně i datum rozdělení – 1. 1. 1993.

Jednací prostor, respektive celý objekt vily Tugendhat, byl po celou dobu soustavně monitorován a pro veřejnost a novináře zcela uzavřen. Z legendárního jednání Klause s Mečiarem pod korunou jerlínu japonského i tak vzniklo v utajení několik snímků. Ty nejznámější byly pořízeny brněnským fotografem Jefem Kratochvilem a slovenským fotografem Peterem Benkusem. Rovněž velmi zdařilá obrazová reportáž od brněnské fotografky Michaely Dvořákové dokumentuje celý průběh jednání od příjezdu obou delegací až po závěrečnou tiskovou konferenci.

...

Fragment kmene jerlínu japonského (Sophora japonica) ze zahrady vily Tugendhat, pod kterým proběhlo jednání o rozdělení Československa.

...

Václav Klaus a Vladimír Mečiar, povolební jednání premiérů v zahradě vily Tugendhat 26. 8. 1992
Foto: Jef Kratochvil

...

Zleva: Václav Klaus, Jiří Kovář, Miroslav Macek, Vladimír Mečiar, Augustin Marian Húska, Michal Kováč, Milan Kňažko, povolební jednání premiérů ve vile Tugendhat 26. 8. 1992
Foto: Michaela Dvořáková

 


 

Jaroslav Hreščák
Židle T 2306
1980

Výrobce: Kodreta Myjava

80 × 46 × 46 cm

 

Židle s označením T 2306, na kterých v roce 1992 seděli v zahradě vily Tugendhat premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar při rokování o rozdělení Československa, jsou dílem slovenského designéra Jaroslava Hreščáka. Jednoduchá konstrukce s čalouněním ze světlé režné látky byla společným znakem celé kolekce ohýbaného kovového nábytku podniku místního hospodářství Kodreta Myjava. Kolekci navrhli designéři Viliam Chlebo (křeslo T 2403, konferenční stoly T 2217 a T 2203) a Jaroslav Hreščák (židle T 2306, židle s opěrkou T 2307, servírovací stůl T 2213). Od roku 1980 byl tento nábytek vystavován na každoročních Prodejních výstavách spotřebního zboží na brněnském výstavišti a následně se stal běžnou výbavou administrativních budov i významných interiérů, jako byla například Nová scéna Národního divadla v Praze. Oba autoři získali za své návrhy řadu ocenění. V roce 1980 bylo křeslo i obě židle vybrané do soutěže Vynikající výrobek roku, kde získaly cenu Vynikající průmyslový design: „Jak praví hodnocení nábytkářské komise, židle svým tvarovým pojetím mají univerzální uplatnění nejen pro bytové, ale i pro společenské interiéry. Jednoduchost formy zvýrazňuje estetický účin použitých materiálů i vlastní funkci předmětu. Design křesel vychází z technologie ohýbaných ocelových trubek a z funkčního hlediska splňuje ergonomické požadavky na pohodlné sezení.“ Po úspěšném uvedení nových návrhů pracovali oba designéři pro podnik MH Kodreta Myjava na základě výzkumně-vývojové práce pod hlavičkou VÚMH Bratislava až do roku 1989. Podnik Kodreta Myjava, pro který byla do tohoto okamžiku výroba nábytku pouze okrajovou činností, se stal uznávaným výrobcem a funguje do současnosti.

Jaroslav Hreščák (1955–2011) vystudoval společně s Viliamem Chlebem obor konstrukce a tvorby nábytku na Střední průmyslové škole dřevařské ve Spišské Nové Vsi. Oba po dokončení studií navrhovali nábytek pro podniky místního hospodářství, přičemž spolupráce s podnikem Kodreta Myjava započala v roce 1979. Přestože designéři spolu dlouhá léta spolupracovali a pracovali i pro stejné podniky (Kodreta Myjava, Dřevopodnik Holešov), jejich designérská tvorba byla oddělená. Společně navrhovali pouze výstavní expozice v rámci prodejních výstav a jídelní soupravu Kari pro Dřevopodnik Holešov v roce 1986.

První obnova a rekonstrukce vily Tugendhat 1980–1985
Židle T 2306 byly použity v interiéru vily Tugendhat při její první komplexní rekonstrukci mezi lety 1980–1985. Rekonstrukce byla praktickým vyvrcholením snah, které započal již brněnský architekt František Kalivoda na počátku šedesátých let 20. století. Jeho iniciativu o záchranu a smysluplné využití domu přerušil v sedmdesátých letech nástup normalizační politiky a úmrtí hlavních protagonistů – Ludwiga Miese van der Rohe (17. 8. 1969), Grety Tugendhatové (10. 12. 1970) a samotného Františka Kalivody (19. 5. 1971). Na Kalivodovo úsilí navázali jeho kolegové a spolupracovníci Jiří Grabmüller, ředitel Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně (KSSPPOP, dnes Národní památkový ústav – Územní a odborné pracoviště Brno), a Josef Němec, ředitel brněnského střediska Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Roku 1980 byl dům převeden ze státního vlastnictví do majetku města Brna, které se prostřednictvím správce a investora, Národního výboru města Brna, rozhodlo přistoupit k rekonstrukci.

Úkolem projektu, připraveného brněnským střediskem SÚRPMO pod vedením Kamila Fuchse, bylo proměnit vilu v reprezentační objekt včetně ubytovacích kapacit pro významné hosty města. Projektanti se přesto snažili o zachování co největší míry autenticity, i když to v mnoha případech skončilo neúspěchem. Realizací rekonstrukce byl pověřen Stavební podnik města Brna, který ještě před dokončením příprav projektu rekonstrukce odstrojil stavbu a nenávratně poškodil a zničil řadu původních prvků. Pro obnovu interiéru byl v roce 1983 zpracován projekt s Miesovým nábytkem v hlavním obytném prostoru. Mělo se jednat o podklad pro Umělecká řemesla, neboť pořízení mobiliáře od některého ze zahraničních výrobců investor z politických a finančních důvodů zakázal. Tento ambiciózní plán byl nakonec zcela zrušen a dům měl být vybaven soudobým nábytkem lokálních výrobců. Jedinou možností, jak alespoň částečně navázat na estetiku Miesova nábytku, bylo využití produkce nábytku z podniku MH Kodreta Myjava, která svým pojetím navazovala na design ohýbaných ocelových trubek meziválečného období. I přes složitou komunikaci s investorem, který nepovažoval vilu Tugendhat za významné architektonické dílo, se projektantům podařilo zachránit stavební podstatu domu. Tým pod vedením Kamila Fuchse byl za rekonstrukci vily Tugendhat oceněn zvláštní cenou na Světovém bienále architektury v bulharské Sofii v roce 1987.

...

Židle T 2306, které sloužily členům vyjednávacího týmu při rozhovorech o rozdělení Československa.
Autor: Jaroslav Hreščák 1980
Výrobce: Kodreta Myjava

...

Hlavní obytný prostor vily Tugendhat s nábytkem z produkce firmy Kodreta Myjava, 1990