Navigation

Špilberk v kontextu barokního pevnostního stavitelství.

Rekonstruovaný bastion tvořil spolu s podobným severním nárožním bastionem a ravelínem předsunutým mezi nimi raně barokní frontu vnějšího opevnění hradu. Tato fortifikace byla zbudována během dvou let – před návratem švédského vojska k Brnu (květen 1645) – k obraně vstupní, západní strany hradu, tehdy opevněné jen nevelkými kamennými baštami v nároží renesanční hradby.

Oba nové čtyřboké bastiony, připojené k malým nárožním baštám renesančních kurtin, vybíhaly diagonálně do hrotu, takže mohly střelbou ovládat širší předpolí. Půlkruhovitý ravelín zůstal v době příchodu švédského vojska ještě nedokončen, stejně jako rozsáhlý systém vnější fortifikace s úseky tzv. kryté cesty. Tudy přicházela také hlavní přístupová cesta do hradu, svedená posléze přes skalní lavici podél čelní kurtiny do pravoúhle představené brány (předbraní) zdejšího bastionu, jehož tělesem pak tunelovitě procházela.

Původní bastion byl postaven technikou litého, převážně kamenného zdiva mezi lícovanými stěnami, vnější armování bylo cihelné. Zemní násyp jeho tělesa vymezoval oblý průběh týlové hradby, k níž přiléhaly na obou bocích bastionu vstupy na ochoz.

Obléhání Špilberku Švédy roku 1645 se soustředilo především na tuto novou západní fortifikaci, vystavenou mohutné dělostřelbě od západu a podkopovým akcím minérů z vnějších stran. Osudy obou bastionů s ravelínem (opevněným jen provizorně) za švédského obléhání jsou známy z podrobných relací autentických svědků, jejichž údaje namnoze objasňují i nálezovou situaci. Když se švédským sapérům podařilo prokopat před samotnou špici tohoto bastionu, povolal velitel obránců De Souches na Špilberk brněnské stavitele, zedníky a truhláře. S jejich pomocí (pod vedením minéra Waldštejnského pluku kapitána Beckera) zbudoval během několika dnů uvnitř bastionu mohutnou příčnou „bariéru“ v podobě příkopu, zemního valu s palisádou a dalšími překážkami (též velké bedny plněné zeminou), na který navazovala zeď s vysokou terasou, opevněnou srubem. Předsunutá bariéra bývala ještě v ohrožené špici bastionu, rozbořené výbuchem švédské miny až do poloviny délky celého objektu. Hlavní bariéra, jejíž základ tvořila torzálně dochovaná komorová konstrukce zdiva (přistavěná k renesančnímu opevnění v samotném „hrdle“ bastionu), však další švédské útoky zastavila, takže tento fortifikační počin sehrál rozhodující roli při tehdejší záchraně celého Brna.

Obnova bastionu v průběhu 3. čtvrtiny 17. století byla provedena téměř v původním rozsahu, jenom těleso bylo funkčně zdokonaleno. Oproti původnímu bylo zvýšeno a opatřeno zapuštěnými boky – sníženými terasami. Umožňovaly dělovou palbu ze dvou teras nad sebou, zástřel před kurtiny i lepší ochranu přístupové cesty. Ta nyní již definitivně procházela předbraním (opatřeným raně barokním vstupním portálem do pevnosti) a tunelem průjezdu vzniklým podél týlové hradby, která byla současně zvýšena a zevnitř předplentována do výše zemního nakrytí.

Obvodové zdi ve špici tělesa byly zpevněny vnitřními pilíři, napojenými oblouky na skalní podloží. Vnitřní konstrukce spolu se zdivem starší „bariéry“ vytvářely pevný základ pro dělostřelecké stanoviště před ochozem na vrcholu valu, prolamovaného dělovými střílnami. Při obnově Švédy rozbořené špice bastionu byla do obou jejich ramen vestavěna cihelná podzemní obvodová galerie (tzv. Envelope-galerie) – tunelovitá chodbička, v jižním úseku zahloubená i ve skalním podloží. Sloužila jako podzemní okružní komunikace, přístupná rampou z přízemních vstupů v týlové zdi (resp. z tunelu průjezdu) přes komorovou substrukci  pod zapuštěnými boky bastionu. Ve spodním úseku z okružní chodbičky pravoúhle vybíhají malé tunýlky (ukončené v líci vnějšího armování obvodových stěn bastionu) – pasivní prvek obrany, důležitý v protiminovém systému, případně i pro demoliční miny fortifikace. Primárně plnily funkci náslechových chodeb (écout) pro sledování přibližovacích manévrů nepřítele (sapů a podkopů) a jistě byly v základech špice bastionu zřízeny v důsledku neblahých zkušeností se švédskými minéry. V případě potřeby mohly být otevřeny i do příkopu vnější fortifikace „kryté cesty“ (podobně jako „galerie“ v její kontraeskarpě).

Demolice bastionu byla provedena odstřelem v roce 1809 z rozkazu císaře Napoleona.

Zachována zůstala jen část tunelu průjezdu s předloženou bránou, jejíž vstupní portál byl pak po její demolici přemístěn do průčelí průjezdu (dnešní stav). Poslední závažné úpravy prostoru průjezdu byly provedeny při obnově Špilberku za německé okupace v pseudoromantickém stylu, kdy nad průjezdem vznikla stávající budova brány (s dnešní expozicí) a jeho průčelí opatřeno reliéfními říšskými znaky.

Stavebně historický průzkum bastionu provedlo Muzeum města Brna v rámci nedávné obnovy a rekonstrukce objektu pro potřeby muzea.

PhDr. Lubomír Konečný

Video