Tři generace skla. Pavel Hlava, Tomáš Hlavička, Petra Hřebačková

Dnes stojíme před výstavou tří umělců rozdílných generací.

Svou tvůrčí činnost dělil Pavel Hlava (1924 – 2003) úměrně mezi intenzivní a velmi diferencovanou návrhářskou práci pro průmysl a mezi ateliérovou unikátní tvorbu. Navrhoval a tvořil téměř ve všech sklářských technikách. Pro jeho výtvarný výraz je charakteristická až barokní tvarová a barevná bohatost, kterou však dovedl zvládat se smyslem pro současné umění a jeho vyznění. Zvláště ve dvou oblastech sklářské tvůrčí práce započal zcela nové trendy a to na přelomu 50. a 60. let v rytém skle, v 60. a 70. letech v tvarové a barevné koncepci skleněného tvaru. Vycházeje ze starých sklářských technik, vytvářel tehdy krásné dekorativní a současně emotivně působící objekty s výraznými barevnými povrchovými strukturami. Na to navázala jiná stará hutnická technika – vpichy do nitra tvaru. Tento prvek se ukázal v Hlavově tvorbě jako výtvarně sdílný. Pro Hlavovu práci je příznačné, že zkušenosti z individuální tvorby dovedl aplikovat ve své tvorbě designérské. Chtěl bych jen připomenout, že byl stálým členem poroty v Kanazawě. V Japonsku se za jeho života udělovala cena Pavla Hlavy. Jeho práce v mezinárodních porotách podporovala mladou a střední generaci českých sklářských umělců.

Tomáš Hlavička (1950)absolvoval v roce 1975 jako inženýr – architekt Vysoké učení technické v Praze. Celá léta (nejen studií) se však připravoval na dráhu výtvarníka. V roce 1976 dosáhl prvního úspěchu v soutěži na svítidla, vypsané sklárnami v Kamenickém Šenově. Získal v ní druhé místo. K rozhodujícímu zlomu dochází v roce 1980, to začíná spolupracovat s velikánem českého ateliérového skla – Pavlem Hlavou. Po dokonalém zvládnutí brusičského řemesla na skleněné plastice proniká do tajů technologie a výtvarných možností skla. Od roku 1986 se věnuje samostatné tvorbě. V posledních letech se zúčastnil významných výstav doma i v zahraničí. Svým poetickým cítěním patří Tomáš Hlavička k modernímu sochařství, protože jeho skleněnými objekty prochází prostor. Mnohdy patří mezi umění otevřené struktury bez klasického ohraničení forem, tvarů a ploch. Z naznačeného vyplývá, že autor přemýšlí o tendencích výtvarného umění závěru dvacátého a počátku jednadvacátého století, které je poznamenáno stíráním jeho jednotlivých druhů, disciplin a vznikáním nových typů. Vede to k netradiční cestě integrování výtvarné tvorby do života společnosti. Jeho, řekněme, specialitou je vkládání kovových proužků (zlatých, stříbrných a jiných) mezi jednotlivé vrstvy skla. Krása věcí prochází dějinami. V kráse věcí je ještě čistota myšlení jedince, upřímná opravdovost i otevřenost a jasnost osobních tužeb a přání. V tom smyslu si člověk uchovává svůj nejpůvodnější charakter. Krásné věci, mezi něž sklo patří, jsou mlčenlivými podílníky našeho bdění a našich snů. Bereme je do ruky, či se s nimi laskáme pohledem a dotýkáme se tím tepu času i kusu vlastního života. Hlavička se snaží povýšit sklo na prostorový prvek a to s úspěchem, s novými možnostmi výtvarného emocionálního působení. Z autorovy tvorby, zejména z poslední doby, je patrné, že velmi dobře pochopil význam pojmu „volný tvar“. Proto se podmínkou a zároveň i východiskem současné sklářské tvorby musí stát tato volnost. Samozřejmě nelze tvrdit, že by v tvorbě sklářů, kteří utvářeli tisíciletou tradici skla, nebyla tato volnost obsažena. Nicméně volnost v současném ateliérovém skle je kvalitativně naprosto odlišná. Jinými slovy vše, co podmiňuje sdělení, které sklářský umělec vyjadřuje svoji tvorbou, je jen věcí umělce. Skleněný tvar je subjektivní záležitostí a je nezbytně nutné, aby jí zůstal za každých podmínek. Tato tvůrčí svoboda se dnes stává předpokladem veškerého umění a tedy samozřejmě i pro umění ateliérového skla je základní podmínkou, jež může napomoci vzniku naprosto odlišného nového umění, jak se v posledních padesáti letech potvrdilo. Tvorba Tomáše Hlavičky tomu nasvědčuje. Autor velmi důsledně řeší jeden ze základních vztahů moderního umění a jeho začlenění do života společnosti. Je jím vzájemný poměr umění, techniky a průmyslu. To, co musí počínající věk globalizace vyřešit nebo dořešit, je jeho vlastní kulturní a společenská definice umění a umělce. Chtěl bych alespoň upozornit na skutečnost, že neustálá konfrontace a vyrovnávání mezi účelovou věcností výroby a uvolněnou fantazií tvorby definuje část situace, kterou nazýváme moderním uměním. Umělecká tvorba byla vždycky individuálním, tvůrčím zápasem o poznání světa, o oslovení toho druhého, je výzvou k dialogu, ke spolunažívání světa. Jsem přesvědčen o tom, že Tomáš Hlavička je kultivovaný člověk, znamenitý sklář a výtvarná osobnost. To dokazuje jeho výstava. Ještě bych se chtěl zmínit a připomenout z celé řady jeho úspěchů alespoň dva, a to v roce 2001 Velkou cenu Kanazawy, kde se jedná o nejprestižnější ocenění, jakého může sklář dosáhnout, a dále ve stejném roce Evropská cena Praha – Brusel.

Petra Hřebíčková – Hlavičková (1976) absolvovala v letech 1990 – 1994 střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni, v letech 1994 – 1996 Institut výtvarné kultury u prof. Pavla Jarkovského, 1996 – 2002 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u prof. Šeráka v atelieru keramiky a porcelánu. Kdybychom to zjednodušili, tak můžeme říci, že Petra Hřebačková je designérka, a to kvalifikovaně vyškolená. Podívejme se alespoň bleskově, informativně, jakými cestami se nyní design ubírá. V teorii designu asi od poloviny 90. let je diskutován takzvaný produkt semantik, neboli sémantika výrobku, tj. filosofie, která pohlíží na design spíše jako na prostředek samostatného estetického výrazu, jak bylo dlouho běžné v abstraktní funkcionalistické estetice. Sémantiku výrobku formovala asi kolem roku 1985 v USA skupina německo – amerických disignerů, absolventů designérské školy v Ulmu v Německu. Tato filosofie se rozšířila po celém světě. U nás jak ve Zlíně, tak i v Praze, i na Design centru v Brně. Na počátku samostatné umělecké dráhy a tvorby Petry Hřebačkové bych chtěl upozornit na zdařilé návrhy kávové a čajové soupravy v kombinaci sklo – porcelán. Tyto práce jsou velkým autorčiným příslibem do budoucna.

Jiří Bohdálek

komentář k výstavě

Zobrazit galerii